Rámcová úmluva OSN o změně klimatu Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) je mezinárodní smlouva mezi zeměmi, jejímž cílem je bojovat proti „nebezpečnému lidskému zásahu do klimatického systému“, mimo jiné stabilizací koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Byla podepsána v roce 1992 154 státy na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), neformálně známé jako Summit Země, která se konala v Rio de Janeiru. Její sekretariát byl nejprve v Ženevě, ale v roce 1996 se přestěhoval do Bonnu. Smlouva vstoupila v platnost 21. března 1994. „UNFCCC“ je také název sekretariátu pověřeného podporou fungování úmluvy s kancelářemi v areálu OSN v Bonnu v Německu. Konečným cílem rámcové úmluvy je uvedeno v jejím článku 2: „stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečnému antropogennímu [tj. způsobenému člověkem] zásahu do klimatického systému“. Smlouva vyzývala k probíhajícímu vědeckému výzkumu a pravidelným schůzkám, jednáním a budoucím politickým dohodám navrženým tak, aby umožnily ekosystémům přirozeně se přizpůsobit změně klimatu, zajistit, aby nebyla ohrožena produkce potravin, a umožnit udržitelný hospodářský rozvoj. Kjótský protokol, který byl podepsán v roce 1997 a platil od roku 2005 do roku 2020, byl prvním provedením opatření v rámci UNFCCC. Kjótský protokol byl nahrazen Pařížskou dohodou, která vstoupila v platnost v roce 2016. Do roku 2022 měla UNFCCC 198 stran. Její nejvyšší rozhodovací orgán, Konference smluvních stran (COP), se schází každoročně, aby posoudila pokrok v řešení změny klimatu. Protože klíčové státy, které smlouvu podepsaly, nedodržují své individuální závazky, byla UNFCCC kritizována jako neúspěšná ve snižování emisí oxidu uhličitého od jejího přijetí. Smlouva stanovila různé povinnosti pro tři kategorie signatářských států. Tyto kategorie jsou rozvinuté země, rozvinuté země se zvláštními finančními povinnostmi a rozvojové země. Rozvinuté země, nazývané také země přílohy 1, původně zahrnovaly 38 států, z nichž 13 bylo východoevropských států v přechodu k demokracii a tržním ekonomikám a Evropská unie. Všechny patří do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Země přílohy I jsou vyzývány, aby přijaly národní politiky a přijaly odpovídající opatření ke zmírnění změny klimatu omezením svých antropogenních emisí skleníkových plynů a aby podávaly zprávy o krocích přijatých za účelem individuálního nebo společného návratu k jejich emisím z roku 1990. Rozvinuté země se zvláštními finančními povinnostmi se nazývají země přílohy II. Zahrnují všechny země přílohy I s výjimkou těch, které přecházejí k demokracii a tržním ekonomikám. Země přílohy II jsou vyzývány, aby poskytovaly nové a další finanční zdroje na pokrytí nákladů vynaložených rozvojovými zeměmi při plnění jejich povinnosti vytvářet národní soupisy svých emisí podle zdrojů a jejich odstraňování ponory pro všechny skleníkové plyny, které nejsou kontrolovány Montrealským protokolem. Rozvojové země jsou pak povinny předkládat své soupisy sekretariátu UNFCCC. UNFCCC čelila kritice, zejména kvůli nedostatkům hlavních mezinárodních dohod: Kjótského protokolu a Pařížské dohody. Například účinnost Pařížské dohody při dosahování jejích klimatických cílů je předmětem debaty, přičemž většina odborníků tvrdí, že je nedostatečná pro její ambicióznější cíl udržet nárůst globální teploty pod 1,5 °C. Existují také debaty týkající se možných mechanismů vymáhání, historické odpovědnosti za emise skleníkových plynů (klimatická spravedlnost) a finanční podpory pro rozvojové země (například prostřednictvím Zeleného klimatického fondu).
Facebook Twitter