Spodní a horní přístup Spodní a horní přístup jsou obě strategie zpracování informací a uspořádání znalostí, které se používají v různých oborech, včetně software, humanistických a vědeckých teorií (viz systemika) a řízení a organizace. V praxi je lze chápat jako styl myšlení, výuky nebo vedení. Horní přístup (také známý jako postupné navrhování a postupné zpřesňování a v některých případech používaný jako synonym pro dekompozici) je v podstatě rozložení systému na menší části, abychom získali přehled o jeho složení, a to způsobem zpětného inženýrství. V horním přístupu je formulován přehled systému, který specifikuje, ale nedetailuje žádné podsystémy první úrovně. Každý podsystém je pak dále rozpracován do větších detailů, někdy na mnoha dalších úrovních podsystémů, dokud se celá specifikace nezredukuje na základní prvky. Model horního přístupu je často specifikován s pomocí černých skříněk, což usnadňuje jeho manipulaci. Černé skříňky však nemusí objasnit elementární mechanismy nebo být dostatečně podrobné, aby realisticky ověřily model. Horní přístup začíná celkovým obrazem a poté se rozpadá na menší segmenty. Spodní přístup je sestavování systémů za účelem vzniku složitějších systémů, čímž se původní systémy stávají podsystémy vznikajícího systému. Zpracování zespodu nahoru je typ zpracování informací založený na příchozích datech z prostředí za účelem vytvoření vnímání. Z hlediska kognitivní psychologie vstupují informace do očí jedním směrem (smyslový vstup nebo „spodek“) a mozek je poté přemění na obraz, který lze interpretovat a rozpoznat jako vnímání (výstup, který je „vytvořen“ zpracováním do konečného poznání). Ve spodním přístupu jsou nejprve specifikovány jednotlivé základní prvky systému do velkých detailů. Tyto prvky jsou poté spojeny dohromady za účelem vytvoření větších podsystémů, které jsou následně propojeny, někdy na mnoha úrovních, dokud se nevytvoří kompletní systém nejvyšší úrovně. Tato strategie často připomíná model „semene“, ve kterém jsou počátky malé, ale nakonec rostou ve složitosti a úplnosti. „Organické strategie“ však mohou vést k zamotání prvků a podsystémů, které jsou vyvíjeny izolovaně a podléhají lokální optimalizaci, nikoli naplnění globálního účelu. Porovnání spodního a horního přístupu | Vlastnost | Spodní přístup | Horní přístup | |---|---|---| | Směr | Od základů k celku | Od celku k základům | | Úroveň detailů | Začíná s malými detaily | Začíná s celkovým přehledem | | Strategie | Sestavování | Rozklad | | Příklady | Budování domu z cihel | Navrhování webové stránky od návrhu | | Výhody | Silné základy, flexibilita | Jasná struktura, snadná správa | | Nevýhody | Možné problémy s integrací, časově náročné | Možné abstraktní modely, omezená flexibilita | Který přístup je lepší? Volba mezi spodním a horním přístupem závisí na konkrétním úkolu nebo problému, který se řeší. Spodní přístup je vhodnější, když jsou k dispozici podrobné informace o základních prvcích systému. Horní přístup je vhodnější, když je důležitý celkový přehled a struktura systému. V praxi se často používá kombinace spodního a horního přístupu, která umožňuje využít výhody obou přístupů. Například při návrhu webové stránky může být použit horní přístup k vytvoření celkového návrhu a spodní přístup k implementaci jednotlivých stránek.
Facebook Twitter