Harmonie Harmonie je pojem označující spojování různých zvuků za účelem vytvoření nových, odlišných hudebních nápadů. Teorie harmonie se snaží popsat nebo vysvětlit efekty vytvářené různými výškami tónů nebo tónů, které se navzájem shodují; harmonické objekty, jako jsou akordy, faktury a tonality, jsou v rámci vývoje těchto teorií identifikovány, definovány a kategorizovány. Obecně se má za to, že harmonie zahrnuje jak „vertikální“ dimenzi (frekvenční prostor), tak „horizontální“ dimenzi (časoprostor) a často se překrývá s příbuznými hudebními pojmy, jako je melodie, barva tónu a forma. Zvláštní důraz na harmonii je jedním ze základních pojmů, na kterých je založena teorie a praxe západní hudby. Studium harmonie zahrnuje kladení jednotlivých výšek tónů vedle sebe za účelem vytvoření akordů a následně kladení akordů vedle sebe za účelem vytvoření větších akordických postupů. Principy spojení, kterými se tyto struktury řídí, byly předmětem staletí teoretické práce i lidové praxe. Při jejím vnímání, které vychází jak z hudebně teoretických tradic, tak z oblasti psychoakustiky, hraje velkou roli rozpoznávání a zpracování konsonance, jejíž přesná definice se v průběhu historie měnila, ale často se spojuje s jednoduchými matematickými poměry mezi shodnými frekvencemi výšek tónů. Ve fyziologickém přístupu je konsonance vnímána jako spojitá proměnná měřící schopnost lidského mozku „dekódovat“ zvukové senzorické vstupy. Kulturně jsou konsonantní výškové vztahy často popisovány jako znějící příjemněji, libozvučněji a krásněji než disonantní výškové vztahy, které lze naopak charakterizovat jako nepříjemné, nesouladné nebo drsné. V populární a jazzové harmonii jsou akordy pojmenovány podle jejich základu plus různých termínů a znaků označujících jejich kvality. V mnoha typech hudby, zejména barokní, romantické, moderní a jazzové, jsou akordy často doplňovány „napětími“. Napětí je další člen akordu, který vytváří relativně disonantní interval ve vztahu k basu. Pojem kontrapunktu se snaží pochopit a popsat vztahy mezi melodickými liniemi, často v kontextu polyfonní faktury několika současných, ale nezávislých hlasů. Proto je někdy považován za druh harmonického porozumění a někdy se odlišuje od harmonie. Typicky v klasickém období běžné praxe „řeší“ disonantní akord (akord s napětím) konsonantní akord. Harmonizace obvykle zní příjemně pro ucho, když je mezi konsonancí a disonancí rovnováha. Jednoduše řečeno, nastává to, když je rovnováha mezi „napjatými“ a „uvolněnými“ momenty. Dissonance je důležitou součástí harmonie, když lze disonanci vyřešit a přispět ke skladbě hudby jako celku. Nesprávně zahranou notu nebo jakýkoli zvuk, který je považován za odvádějící pozornost od celé skladby, lze spíše než jako disonantní popsat jako disharmonický.
Facebook Twitter