Estetizace politiky Estetizace politiky je pojem, který poprvé použil Walter Benjamin jako klíčovou součást fašistických režimů. Benjamin tvrdil, že fašismus má tendenci k estetizaci politiky ve smyslu podívané, v níž se masy mohou vyjadřovat, aniž by byla uznávána jejich práva a aniž by to ovlivnilo vlastnické vztahy, které se proletářské masy snaží odstranit. Benjamin uvedl: Fašismus se pokouší organizovat nově proletarizované masy, aniž by to ovlivnilo vlastnickou strukturu, kterou se masy snaží odstranit. Fašismus vidí svou spásu v tom, že těmto masám nedá jejich práva, ale místo toho jim poskytne šanci vyjádřit se. Masy mají právo změnit vlastnické vztahy; fašismus se jim je snaží dát vyjádřit, ale zachovat majetek. Logickým důsledkem fašismu je zavedení estetiky do politického života. (...) Lidstvo, které bylo v Homérově době podívanou pro olympské bohy, se stalo podívanou pro sebe. (...) Komunismus na to reaguje tím, že politizuje umění. To bylo také zaznamenáno jako souvislost s italským futuristickým hnutím a postulováno jako jeho hlavní motivace pro zapojení se do fašistického režimu v Itálii. Alternativně se „politizace estetiky“ (nebo „politizace umění“) používá jako termín pro ideologicky opačnou syntézu, při níž je umění v konečném důsledku podřízeno politickému životu a tedy jeho výsledkem, oddělené od něj, ale které se pokouší začlenit pro politické využití jako teorie týkající se následné politické povahy umění. Historik Emilio Gentile zdůraznil, že tyto dvě myšlenky se vzájemně nevylučují a do značné míry se navzájem překrývají. V původním Benjaminově pojetí byla politizace estetiky považována za opak estetizace politiky, přičemž ta druhá byla možná indikována jako nástroj „mytologizace“ totalitních fašistických režimů. Naproti tomu „politizace umění“ vyžaduje „[potvrdit] politickou hodnotu a sílu umění [odhalením] pojmů jako genialita a věčná hodnota [a odhalením] myšlenky ... že umění vyjadřuje podstatnou povahu nějakého národa nebo rasy“. Jinými slovy, politizovat umění znamená uznat, že jde v zásadě o produkt, který existuje v určitém sociokulturním kontextu; komunismus tedy „bere umění vážně nejen jako kulturní produkt, ale i jako kulturní sílu“. Benjaminův koncept byl propojen s knihou Guye Deborda Společnost spektáklu z roku 1967.
Facebook Twitter