Renesanční humanismus Humanismus renesance byl světonázor soustředěný na povahu a význam člověčenství, který vzešel ze studia klasického starověku. Poprvé se objevil v Itálii a poté se rozšířil po západní Evropě ve 14., 15. a 16. století. V tomto období se termín humanista (italsky: umanista) vztahoval na učitele a studenty humanitních věd, známých jako studia humanitatis, které zahrnovaly studium latinské a starořecké literatury, gramatiky, rétoriky, historie, poezie a morální filozofie. Teprve v 19. století se tomuto začalo říkat humanismus namísto původních humanitních věd a později retronym renesanční humanismus, aby se odlišil od pozdějšího humanistického vývoje. V období renesance bylo většina humanistů křesťany, takže jejich zájmem bylo "očistit a obnovit křesťanství", ne ho zrušit. Jejich vizí bylo vrátit se ad fontes ("k pramenům") ke srozumitelnosti evangelií a Nového zákona a obejít složitosti středověké křesťanské teologie. Pod vlivem a inspirací klasiků vyvinuli renesanční humanisté novou rétoriku a nové učení. Někteří učenci také tvrdí, že humanismus vyjádřil nové morální a občanské perspektivy a hodnoty, které všem občanům nabízely životní orientaci. Renesanční humanismus byl reakcí na to, co pozdější whigovští historici označovali jako "úzkoprsé pedantství" spojené se středověkou scholastikou. Renesanční humanisté se snažili vytvořit občanstvo schopné mluvit a psát s výmluvností a jasností, a tím se zapojit do občanského života svých komunit a přesvědčit ostatní k ctnostným a obezřetným činům. Humanismus, i když ho vytvořila malá elita, která měla přístup ke knihám a vzdělání, byl zamýšlen jako kulturní hnutí, které mělo ovlivnit celou společnost. Byl to program k oživení kulturního dědictví, literárního odkazu a morální filozofie řecko-římské civilizace. Důležitými centry renesančního humanismu byla Bologna, Ferrara, Florencie, Janov, Livorno, Mantova, Padova, Pisa, Neapol, Řím, Siena, Benátky, Vicenza a Urbino.
Facebook Twitter