Ikoničnost je v kognitivní lingvistice a sémiotice chápaná jako podobnost nebo analogie mezi formou znaku (lingvistického či jiného) a jeho významem, na rozdíl od arbitrárnosti (která je typicky předpokládána ve strukturalistických, formalistických a generativistických přístupech k lingvistice). Princip ikoničnosti je sdílen také přístupem lingvistické typologie. Ikoničnost je tedy vlastnost znaku, kdy jeho forma nějakým způsobem odráží jeho význam. Například slovo „malý“ je často vyslovováno s menší hlasitostí než slovo „velký“. Podobně je slovo „vysoký“ často vyslovováno s vyšším tónem než slovo „nízký“. Ikoničnost může být také pozorována v gramatice. Například ve většině jazyků jsou slova, která označují předměty, skloňována v jednotném čísle, zatímco slova, která označují množinu, jsou skloňována v množném čísle. Podobně jsou slovesa, která označují přítomný čas, obvykle časována v přítomném čase, zatímco slovesa, která označují minulý čas, jsou obvykle časována v minulém čase. Ikoničnost je důležitým principem v lingvistice, protože pomáhá vysvětlit, proč jsou některé jazykové struktury častější než jiné. Například princip kvantity vysvětluje, proč jsou složitější koncepty obvykle vyjadřovány složitějšími jazykovými strukturami. Princip proximity vysvětluje, proč jsou koncepty, které jsou si blízké v prostoru nebo čase, obvykle vyjadřovány jazykovými strukturami, které jsou si blízké. A princip sekvenčního pořadí vysvětluje, proč je sekvenční pořadí událostí popsaných v řeči obvykle zrcadleno v řečovém řetězci. Ikoničnost je také důležitým principem v sémiotice, protože pomáhá vysvětlit, proč jsou některé znaky účinnější než jiné. Například ikonický znak je často účinnější než arbitrární znak, protože je pro příjemce snadnější porozumět. Ikoničnost je fascinující a složitý fenomén, který hraje důležitou roli v lingvistice a sémiotice. Je to oblast, která byla v posledních letech předmětem značného výzkumu a stále existuje mnoho toho, co se o ní dozvídáme.
Facebook Twitter