Anti-Oedipus: Kapitalismus a schizofrenie Kniha Anti-Oedipus: Kapitalismus a schizofrenie (francouzsky Capitalisme et schizophrénie. L'anti-Œdipe) z roku 1972 je dílem francouzských autorů Gillese Deleuzeho a Félixe Guattariho, prvního filozofa a druhého psychoanalytika. Jedná se o první svazek jejich společného díla Kapitalismus a schizofrenie, druhým je Tisíc plató (1980). V knize Deleuze a Guattari rozvíjejí koncepty a teorie schizoanalýzy, volné kritické praxe vycházející ze schizofrenie a psychózy, jakož i ze společenského pokroku, který kapitalismus podnítil. Odkazují na ekonomii, výtvarné umění, literaturu, antropologii a historii v souvislosti s těmito koncepty. V návaznosti na současné francouzské použití myšlenek Sigmunda Freuda nastínili „materialistickou“ schizoanalýzu modelovanou podle nevědomí považovaného za souhrn produktivních procesů touhy, zahrnující jejich koncept produkce touhy, který propojuje stroje touhy a těla bez orgánů, a přizpůsobují historický materialismus Karla Marxe, aby podrobně popsali různé organizace společenské produkce, „povrchy“, kódování, teritorializaci a akt „inscripce“. Nietzscheho myšlenky vůle k moci a věčného návratu také hrají roli v tom, jak Deleuze a Guattari popisují schizofrenii; kniha vychází z Deleuzova předchozího myšlení v Diferenci a opakování a Logice smyslu, které využívaly Nietzscheho myšlenky k prozkoumání radikální koncepce stávaní se. Deleuze a Guattari také čerpají a kritizují filozofie a teorie: Spinozy, Kanta, Charlese Fourier, Charlese Sanderse Peircea, Carla Junga, Melanie Kleinové, Karla Jaspersa, Lewise Mumforda, Karla Augusta Wittfogela, Wilhelma Reicha, Georgese Bataille, Louise Hjelmsleva, Jacquese Lacana, Gregoryho Batesona, Pierra Klossowského, Claude Lévi-Strausse, Jacquesa Monoda, Louise Althussera, Victora Turnera, Jeana Ouryho, Jean-Françoise Lyotarda, Michela Foucaulta, Frantze Fanona, R. D. Lainga, Davida Coopera a Pierra Clastrese. Dále čerpají z autorů a umělců, jejichž díla demonstrují jejich koncept schizofrenie jako „vesmíru produktivních a reprodukčních strojů touhy“, jako jsou Antonin Artaud, Samuel Beckett, Georg Büchner, Samuel Butler, D. H. Lawrence, Henry Miller, Marcel Proust, Arthur Rimbaud, Daniel Paul Schreber, Adolf Wölfli, Vaslav Nijinsky, Gérard de Nerval a J. M. W. Turner. Vzhledem k bohatosti a rozmanitosti zdrojového materiálu, z něhož čerpá, a k velkému úkolu, který si klade, lze Anti-Oedipus, jak naznačuje Michel Foucault v předmluvě k textu, „nejlépe číst jako ‚umění‘“ a bylo by „chybou číst [jej] jako nový teoretický odkaz“ ve filozofii. Anti-Oedipus se po svém vydání stal senzací a byl široce oslavován, čímž došlo ke změnám v soudobé filozofii. Je považován za klíčový text v „mikropolitice touhy“ spolu s Lyotardovou Libidinální ekonomikou. Připisuje se mu, že zdevastoval lacanismus kvůli své neortodoxní kritice hnutí.
Facebook Twitter