Železná metalurgie je metalurgie železa a jeho slitin. Nejstarší dochované prehistorické železné artefakty, pocházející ze 4. tisíciletí př. n. l. z Egypta, byly vyrobeny z meteorického železoniklu. Není známo, kdy a kde začalo tavení železa z rud, ale na konci 2. tisíciletí př. n. l. se železo vyrábělo z železných rud v oblasti od Řecka po Indii a subsaharskou Afriku. Použití kujného železa bylo známo již v 1. tisíciletí př. n. l. a jeho rozšíření definovalo dobu železnou. Během středověku našli kováři v Evropě způsob, jak vyrábět kujné železo z litiny, v tomto kontextu známé jako surové železo, pomocí pecí na jemnění. Všechny tyto procesy vyžadovaly jako palivo dřevěné uhlí. Ve 4. století př. n. l. začala jižní Indie vyvážet ocel wootz, s obsahem uhlíku mezi surovinou a kujným železem, do starověké Číny, Afriky, na Střední východ a do Evropy. Archeologické důkazy o litině se objevují v Číně v 5. století př. n. l. Nové metody její výroby karburací železných tyčí v procesu cementace byly vyvinuty v 17. století. Během průmyslové revoluce se objevily nové metody výroby železných tyčí nahrazením dřevěného uhlí koksem a ty byly později použity k výrobě oceli, což vedlo k nové éře výrazně zvýšeného používání železa a oceli, kterou někteří současníci označovali za novou "železnou dobu". Koncem 50. let 19. století vynalezl Henry Bessemer nový proces výroby oceli, který zahrnoval vhánění vzduchu do roztaveného surového železa, aby se spálil uhlík a vznikla tak mírná ocel. Tento a další procesy výroby oceli z 19. století a pozdější vytlačily kujné železo. Dnes se kujné železo již nevyrábí v komerčním měřítku, protože bylo nahrazeno funkčně ekvivalentní mírnou nebo nízkouhlíkovou ocelí.
Facebook Twitter