Evropský průzkum Afriky Zeměpis severní Afriky byl Evropanům poměrně dobře znám již od antiky z řecko-římské geografie. Severozápadní Afrika (Maghreb) byla známá buď jako Libye, nebo Afrika, zatímco Egypt byl považován za součást Asie. Evropský průzkum subsaharské Afriky začíná dobou objevů v 15. století, kterou zahájilo Portugalské království pod vedením Jindřicha Mořeplavce. Mys Dobré naděje poprvé dosáhl Bartolomeu Dias 12. března 1488, čímž otevřel důležitou námořní cestu do Indie a Dálného východu, ale samotný evropský průzkum Afriky zůstal během 16. a 17. století velmi omezený. Evropské mocnosti se spokojovaly se zřizováním obchodních stanic podél pobřeží, zatímco aktivně prozkoumávaly a kolonizovaly Nový svět. Průzkum vnitrozemí Afriky byl tak většinou ponechán muslimským obchodníkům s otroky, kteří ve spojení s muslimským dobytím Súdánu vytvořili rozsáhlé sítě a podporovali ekonomiku řady saharských království během 15. až 18. století. Na počátku 19. století byly evropské znalosti o geografii vnitrozemí subsaharské Afriky stále poměrně omezené. V 30. a 40. letech 19. století proběhly výpravy, které prozkoumávaly jižní Afriku, takže kolem poloviny 19. století a počátku koloniálního rozdělení Afriky se neprobádané části omezily na to, co se později ukázalo jako Konžská pánev a africká Velká jezera. Toto "Srdce Afriky" zůstalo jednou z posledních zbývajících "bílých míst" na světových mapách pozdějšího 19. století (spolu s Arktidou, Antarktidou a vnitrozemím povodí Amazonky). Úkol dokončit průzkum Afriky do 70. let 19. století byl ponechán na evropských průzkumnících 19. století, včetně těch, kteří hledali slavné prameny Nilu, zejména John Hanning Speke, Richard Francis Burton, David Livingstone a Henry Morton Stanley. Poté byla známa obecná geografie Afriky, ale další výpravy během 80. let 19. století a později, zejména ty vedené Oskarem Lenzem, měly za úkol doplnit podrobnější údaje, jako je geologické složení kontinentu.
Facebook Twitter