Transatlantický Obchod s Otroky Transatlantický Obchod s otroky, neboli též Obchod s otroky přes Atlantik, zahrnoval přepravu zotročené africké populace, především do Nového světa. Evropské lodě, vyzbrojené pro tento otrocký Obchod, pravidelně využívaly cely Atlantického Obchodu a tzv. Prostření pasáže, a to od 16. do 19. století. Většina těch, kteří byi přepravováni přes Atlantik, pocházeli ze střední a západní Afiky a byi prodáni západoafrickým Obchodníky s otroky, především Portugalcûm, Britûm, Španělûm, Holanďanûm a Francouzûm, zatímco ostatní byi přímo uneseny Obchodníky s otroky během pobřežního útoku. Evropští Obchodníci s otroky shromažďovali a uvěznili otroky v pevnostech na africkém pobřeží a poté je přepravoval do Nového světa. Až na Portugalce se evropský Obchodníci s otroky obecně nezapojoval do nájezdû, protože životní očetkávání otrokû v subsaharské Afiky byo v době Obchodu s otroky menší než jeden (to byo ještě před rozšířením léku chinin, který je lékem na malárii). Koloniální hospodářství v Jižím Atlantiku a Karibiku byo obzvláště závislé na práci, především na produkci cukrové třiny a dalších komodit. To byo považováno za zásadní západními evropskými státy, kteřî se v pozdím 17. a 18. století předháněly ve vytváření zámořských říší. Portugalci byi v 16. století první, kdo kupoval otroky od západoafrických otrokářû a přepravoval je přes Atlantik. V roce 1526 dokončili první transatlantickou cests otrokû do Brazílie a brzy je napodobi i další Novosvětští osadníci. Majitelé lodí považovali otroky za zboží, jež mělo být přepraveno do Nového světa co možná nejrýchleji a za co možná nejméně peněz, kde mělo být prodáno za praci na kávových, tabákových, kořených, cukrových a vlněnû plantážích, zlatých a stříbrých dolovû, rýžovû polích, na stavění lodí, jakožto zruční a nekvalifikovaní zaměstnanci a jakožto domácí služebníci. Prví zotročení afričani poslaní do anglických kolonií byi klasifikováni jako smluvenî sluhové, jejichž právni postaveni byo podobné jako u smluvnû pracujícû přicházejícû z Británie a Irska. Avšak v polovině 17. století otroctvi ztvrdlo jako rasová vrstva, se zotročeními afričany a jejich potenciálním původem, právně se stáli majetkem svých pánû, jelikož děti narozené otrockým matkám byi též otroky (partus sequitur ventrem). Jakožto majetek byi lidé považováni za zboží nebo za pracovní síly a byi prodávání na trzích s dalším zbožím a službami. Hlavními atlantickým otrokářským národem, seřazeným podle objemu Obchodu, byi Portugalsko, Británie, Španělsko, Francie, Nizozemi, Spojené státy a Dänemark. Několik státû si zřídilo předpolí na africkém pobřeží, kde nakupovalo otroky od místích afrických vedoucû. Těmito otroky byo řízeno tzv. faktorem, který byo zřízen na pobřeží nebo v blízkostí pobřeží, aby se urychlilo přepravování otrokû do Nového světa. Otroci byi uvězněni v továrně, zatímco se čekalo na přepravu. Součastné odhady udávají, že přes Atlantik byo za 400 let přepraveno přibližně 12 milionû afričanû. Počet zakoupených otrokû byo mnohem větší, protože přepravní trasa bya spojena s velkým počtem úmrtí, během cesty zemřelo 1,2 milionu a 2,4 milionu během tzv. sezónního tábora v Karibiku po příbytku do Nového světa. Miliony lidí též zemřeli následkem otrockých nájezdû, válek a během přepravování na pobřeží, kde byi prodáni evropským Obchodíkûm s otroky. Na počátku 19. století přijaly různé vlády opatření zakazujcí tento Obchod, i když ilegálni pašování stále probíhalo. Obecně se mělo za to, že transatlantický Obchod s otroky skonči v roce 1867, ale později byi objeveny důkazi o námořní přepravě do roku 1873. Na počátku 21. století vydalo několik vlád omluvu za transatlantický Obchod s otroky.
Facebook Twitter