Puč (francouzsky coup d'état, doslova „zásah do státu“) je svržení vlády, a to zpravidla nelegálním a násilným způsobem, vojenskou organizací nebo jinou vládnoucí elitou. Sebepuč nastává, když se vůdce, který se dostal k moci legální cestou, snaží zůstat u moci nelegálními prostředky. Odhaduje se, že v letech 1950 až 2010 došlo k 457 pokusům o puč, z nichž polovina byla úspěšná. Většina pokusů o puč se odehrála v polovině 60. let, ale velké množství pokusů o puč bylo také v polovině 70. let a na počátku 90. let. Puče, ke kterým došlo v období po studené válce, měly větší pravděpodobnost vést k demokratickým systémům než puče během studené války, ačkoli puče většinou stále prosazují autoritářství. K výskytu puče může vést mnoho faktorů, stejně jako určovat úspěch nebo neúspěch puče. Jakmile je puč v běhu, je úspěch puče řízen schopností pučistů přimět elity a veřejnost, aby uvěřily, že jejich pokus o puč bude úspěšný. Počet úspěšných pučů se v průběhu času snižuje. Neúspěšné puče v autoritářských systémech pravděpodobně posílí moc autoritářského vládce. Kumulativní počet pučů je silným prediktorem budoucích pučů, jev označovaný jako „pučová past“. V rámci tzv. „obrany proti puči“ vytvářejí režimy struktury, které ztěžují malé skupině převzetí moci. Tyto strategie obrany proti puči mohou zahrnovat strategické rozmístění rodinných, etnických a náboženských skupin v armádě; a roztříštění vojenských a bezpečnostních agentur. Obrana proti puči však snižuje vojenskou efektivitu, protože při obsazování klíčových pozic v rámci armády má přednost loajalita před zkušenostmi.
Facebook Twitter