Sluneční záření Sluneční záření je výkon na jednotku plochy (povrchová hustota výkonu) přijímaný ze Slunce ve formě elektromagnetického záření v rozsahu vlnových délek měřicího přístroje. Sluneční záření se měří ve wattech na metr čtvereční (W/m2) v jednotkách SI. Sluneční záření se často integruje za dané časové období, aby se vypočetla zářivá energie emitovaná do okolního prostředí (joule na metr čtvereční, J/m2) během tohoto časového období. Toto integrované sluneční záření se nazývá sluneční osvit, sluneční expozice, sluneční insolace nebo insolace. Záření lze měřit ve vesmíru nebo na zemském povrchu po atmosférické absorpci a rozptylu. Záření ve vesmíru je funkcí vzdálenosti od Slunce, slunečního cyklu a změn napříč cyklem. [2] Záření na zemském povrchu navíc závisí na sklonu měřicího povrchu, výšce Slunce nad horizontem a atmosférických podmínkách. [3] Sluneční záření ovlivňuje metabolismus rostlin a chování zvířat. [4] Studium a měření slunečního záření má několik důležitých aplikací, včetně předpovědi výroby energie ze solárních elektráren, vytápění a chlazení budov, modelování klimatu a předpovědi počasí, pasivní denní radiativní chlazení a cestování do vesmíru.
Facebook Twitter