Terra nullius (latinsky „země nikoho“) je právní princip, který byl někdy využíván v mezinárodním právu k odůvodnění nároků, že území může být získáno okupací ze strany státu. V současné době existují tři území, která jsou někdy považována za terra nullius: Bir Tawil (pás země mezi Egyptem a Súdánem), čtyři malé oblasti poblíž Dunaje kvůli hraničnímu sporu mezi Chorvatskem a Srbskem a části Antarktidy, zejména Marie Byrd Land. Koncept terra nullius se poprvé objevil v římském právu, kde se používal k označení území, které nebylo pod kontrolou žádného státu. V mezinárodním právu se tento pojem začal používat v 15. století, kdy evropské mocnosti začaly objevovat a kolonizovat nové země. Evropské mocnosti tvrdily, že území, která nebyla pod kontrolou žádného jiného státu, mohla být získána okupací. Princip terra nullius byl použit k ospravedlnění kolonizace Ameriky, Afriky a Austrálie evropskými mocnostmi. Evropské mocnosti tvrdily, že tyto země byly terra nullius a že je proto mohou kolonizovat bez souhlasu původních obyvatel. Princip terra nullius byl kritizován za to, že je nespravedlivý vůči původním obyvatelům. Původní obyvatelé často žili na území, které bylo považováno za terra nullius, po staletí nebo dokonce tisíciletí. Evropské mocnosti však tvrdily, že původní obyvatelé nemají žádná práva na toto území, protože nebyli „civilizovaní“. Princip terra nullius byl nakonec odmítnut mezinárodním právem. V roce 1960 přijala Valné shromáždění OSN Deklaraci o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům, která zakazuje získávání území okupací. Princip terra nullius je dnes považován za zastaralý a neplatný. Území, která nejsou pod kontrolou žádného státu, jsou nyní považována za mezinárodní území a nejsou otevřena okupaci žádným státem.
Facebook Twitter