Sémiotika
Obecné pojmy
Sémiotika zkoumá znaky, což jsou věci, které něco sdělují. Znakem může být slovo, obraz, zvuk nebo dokonce i příznak nemoci. Znak může něco sdělovat záměrně, například když vyslovíme slovo s určitým významem, nebo neúmyslně, například když považujeme příznak za znamení určitého zdravotního stavu. Znaky mohou sdělovat informace prostřednictvím všech smyslů: zraku, sluchu, hmatu, čichu nebo chuti.
Existují dvě hlavní teorie, které popisují, jak znaky získávají schopnost přenášet informace. Obě teorie chápou základní vlastnost znaku jako vztah mezi několika prvky.
Teorie znaku Ferdinanda de Saussura
Ve sémiologii, což je tradice sémiotiky vyvinutá Ferdinandem de Saussurem, je vztah znaku dyadický, což znamená, že se skládá pouze ze formy znaku (označujícího) a jeho významu (označovaného). Saussure považoval tento vztah za v podstatě libovolný (princip sémiotické libovolnosti), motivovaný pouze společenskou konvencí. Saussurova teorie měla velký vliv zejména na studium jazykových znaků.
Teorie znaku Charlese Sanderse Peirce
Druhá hlavní sémiotická teorie, kterou vyvinul C. S. Peirce, definuje znak jako triadický vztah, jako "něco, co něco zastupuje, někomu v určité funkci". [1] To znamená, že znak je vztah mezi nositelem znaku (konkrétní fyzickou formou znaku), objektem znaku (aspektem světa, o kterém znak nese význam) a interpretantem (významem znaku, jak jej chápe interpret). Podle Peirce lze znaky rozdělit podle typu vztahu, který drží vztah znaku dohromady, na ikony, indexy nebo symboly.
Ikony jsou ty znaky, které označují prostřednictvím podobnosti mezi nositelem znaku a objektem znaku (například portrét nebo mapa).
Indexy jsou ty, které označují prostřednictvím přímého vztahu sousedství nebo příčinnosti mezi nositelem znaku a objektem znaku (například příznak).
Symboly jsou ty, které označují prostřednictvím zákona nebo libovolné společenské konvence.