Polární amplifikace je jev, kdy každá změna v čisté radiační bilanci (například zesílení skleníkového efektu) má tendenci vyvolat větší změnu teploty v blízkosti pólů než v celosvětovém průměru. [1] To se běžně označuje jako poměr polárního oteplování k tropickému oteplování. Na planetě s atmosférou, která může omezit emise dlouhovlnného záření do vesmíru (skleníkový efekt), budou povrchové teploty vyšší, než by předpočítal jednoduchý výpočet planetární rovnovážné teploty. Tam, kde atmosféra nebo rozsáhlý oceán dokáže přenášet teplo k pólům, budou póly teplejší a rovníkové oblasti chladnější, než by předpovídaly jejich lokální čisté radiační bilance. [2] Póly zaznamenají největší ochlazení, když je globální průměrná teplota nižší ve srovnání s referenčním klimatem; naopak, póly zaznamenají největší oteplování, když je globální průměrná teplota vyšší. [1] V extrémním případě se předpokládá, že planeta Venuše zažila během své existence velmi velké zvýšení skleníkového efektu, [3] a to natolik, že se její póly dostatečně zahřály, aby se její povrchová teplota stala v podstatě izotermní (žádný rozdíl mezi póly a rovníkem). [4] [5] Na Zemi poskytují vodní pára a stopové plyny menší skleníkový efekt a atmosféra a rozsáhlé oceány zajišťují účinný transport tepla k pólům. Jak paleoklimatické změny, tak nedávné změny globálního oteplování vykazovaly silnou polární amplifikaci, jak je popsáno níže. Arktická amplifikace je polární amplifikace pouze severního pólu Země; antarktická amplifikace je amplifikace jižního pólu.
Facebook Twitter