Syrské křesťanství (syrsky: ܡܫܝܚܝܘܬܐ ܣܘܪܝܝܬܐ / Mšiḥoyuṯo Suryoyto nebo Mšiḥāyūṯā Suryāytā) je odnoží východního křesťanství, jehož teologické spisy a tradiční liturgie jsou vyjádřeny v klasické syrštině, variantě staré aramejštiny. [1] [2] [3] V širším smyslu může být tento termín použit také k označení aramejského křesťanství obecně, tedy všech křesťanských tradic, které jsou založeny na liturgickém používání aramejštiny a jejích variant, jak historických, tak moderních. [4] [5] [6] Spolu s řečtinou a latinou byla klasická syrština jedním ze tří nejdůležitějších jazyků raného křesťanství. [7] Stala se prostředkem pro rozvoj svébytné syrské formy křesťanství, která vzkvétala v celém Blízkém východě a dalších částech Asie během pozdní antiky a raného středověku a dala vzniknout různým liturgickým a denominačním tradicím, které jsou v moderní době zastoupeny několika církvemi, které nadále udržují náboženské a kulturní dědictví syrského křesťanství. [8] [9] Syrské křesťanství zahrnuje dvě liturgické tradice: východosyrský ritus a západosyrský ritus. [10] Východosyrský ritus (známý také jako chaldejský, asyrský, sásánovský nebo perský ritus), [11] jehož hlavní anaforou je Svatá Qurbana svatých Addaje a Mari, používá Chaldejská katolická církev, Asyrská církev východní (včetně součásti Chaldejské syrské církve), Starobylá církev východní a Sýro-malabarská katolická církev. Západosyrský ritus (nazývaný také antiochijský syrský ritus), který má jako anaforu Božskou liturgii svatého Jakuba, používá Syrská ortodoxní církev (včetně součásti Jakubitské syrské křesťanské církve), Maronitská církev, Syrská katolická církev, Indická malankarská ortodoxní syrská církev, Sýro-malankarská katolická církev a Malabarská nezávislá syrská církev. Protestantské formy tohoto ritu používá Malankarská maronitská syrská církev a Svatý Tomášova církev Indie. V Indii jsou domorodí východní křesťané (křesťané svatého Tomáše) obou liturgických tradic (východní a západosyrská) nazýváni syrští křesťané. Tradiční východosyrskou komunitu zastupuje Sýro-malabarská katolická církev a Chaldejská syrská církev Indie. Západosyrská liturgická tradice byla zavedena po roce 1665 a komunita s ní spojená je zastoupena Jakubitskou syrskou křesťanskou církví (součástí Syrské ortodoxní církve), Malankarskou ortodoxní syrskou církví (obě patřící k Orientálním ortodoxním), Sýro-malankarskou katolickou církví (východní katolická církev v katolické církvi), Maronitskou syrskou církví (součást anglikánského společenství) a Malabarskou nezávislou syrskou církví (nezávislá orientální ortodoxní církev, která není součástí Orientální ortodoxní komunity). [12] Syrština je variantou aramejštiny, která se vyvinula v Edesse, Horní Mezopotámii během prvních století našeho letopočtu. [13] Je příbuzná aramejštině Ježíše, galilejskému dialektu. [14] Tento vztah přidal k její prestiži pro křesťany. [15] Forma jazyka používaná v Edesse převládala v křesťanských spisech a byla přijata jako standardní forma, "vhodný prostředek pro šíření křesťanství všude tam, kde existoval substrát mluvené aramejštiny". [1] Oblast, kde se mluvilo syrsky nebo aramejsky, oblast kontaktu a konfliktu mezi Římskou říší a Sásánovskou říší, se rozkládala od Antiochie na západě až po Seleukii-Ktesifón, sásánovské hlavní město, na východě a zahrnovala celou nebo části dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele/Palestiny, Iráku a částí Turecka a Íránu. [2] [1]
Facebook Twitter