Asyrská církev Východu (klasická syrština: ܥܕܬܐ ܕܡܕܢܚܐ, romanizováno: ʿĒḏtā d-Maḏenḥā) nebo také Východosyrská církev, je jednou ze tří hlavních větví nikajského východního křesťanství, která vznikla z christologických sporů 5. a 6. století, vedle miafyzitských církví (které se staly známými jako orientální ortodoxní církve) a chalkedonské církve (jejíž východní větev se později stala východní pravoslavnou církví). Vychází z před-sásánovské Mezopotámie, vyvinula si vlastní jedinečnou formu křesťanské teologie a liturgie. V raném novověku vedla řada schizmat ke vzniku soupeřících patriarchátů, někdy dvou, někdy tří. V druhé polovině 20. století se tradicionalistický patriarchát církve rozdělil na dva soupeřící patriarcháty, jmenovitě Asyrskou církev Východu a Starobylou církev Východu, které nadále následují tradiční teologii a liturgii mateřské církve. Chaldejská katolická církev se sídlem v Iráku a syromalabarská církev v Indii jsou dvě východní katolické církve, které si také nárokují dědictví Asyrské církve Východu. Asyrská církev Východu se původně zorganizovala v roce 410 jako národní církev Sásánovské říše prostřednictvím koncilu v Seleukii-Ktesifonu. V roce 424 se prohlásila za nezávislou na státní církvi Římské říše, kterou nazývá „Církev Západu“. Asyrské církvi Východu předsedal katolikos Východu, který původně sídlil v Seleukii-Ktesifonu, a pokračoval v linii, která podle její tradice sahá až do apoštolského věku. Podle její tradice byla Asyrská církev Východu založena apoštolem Tomášem v prvním století. Jejím liturgickým ritem je východosyrský ritus, který používá božskou liturgii svatých Adaje a Mariho. Asyrská církev Východu, která byla součástí Velké církve, sdílela společenství s těmi v Římské říši, dokud koncil v Efezu v roce 431 neodsoudil Nestoria. Stoupenci Nestoria se uchýlili do sásánovské Persie, kde církev odmítla odsoudit Nestoria a byla obviněna z nestorianismu, hereze připisované Nestoriovi. Proto byla nazývána nestoriánskou církví všemi ostatními východními církvemi, jak chalkedonskými, tak nechalkedonskými, a západní církví. Politicky byly sásánovská a římská říše ve válce, což donutilo Asyrskou církev Východu distancovat se od církví na římském území. V poslední době je označení „nestoriánský“ označováno za „politováníhodný omyl“ a teology za teologicky nesprávné. Asyrská církev Východu se však začala nazývat nestoriánskou, anatemizovala koncil v Efezu a ve své liturgii byl Nestorius zmiňován jako světec. V roce 544 schválil obecný koncil Asyrské církve Východu koncil v Chalcedonu na synodě Mar Aby I. Asyrská církev Východu pokračovala jako dhimmi komunita za sunnitského chalífátu po muslimském dobytí Persie (633–654) a hrála hlavní roli v historii křesťanství v Asii. Mezi 9. a 14. stoletím představovala co do geografického rozsahu největší křesťanskou denominaci na světě a ve středověku byla jednou ze tří hlavních křesťanských mocností Eurasie vedle latinského katolicismu a řecké pravoslaví. Založila diecéze a komunity táhnoucí se od Středozemního moře a dnešního Iráku a Íránu až po Indii (syrští křesťané svatého Tomáše v Kerale), mongolská království a turkické kmeny ve střední Asii a Čínu za dynastie Tang (7.–9. století). Ve 13. a 14. století zažila církev poslední období expanze pod Mongolskou říší, kde vlivní duchovní Asyrské církve Východu zasedali u mongolského dvora. Ještě předtím, než Asyrská církev Východu zaznamenala rychlý úpadek ve své oblasti expanze ve střední Asii ve 14. století, již ztratila půdu na svém domácím území. Úpadek naznačuje klesající seznam aktivních diecézí. Kolem roku 1000 bylo na celém Blízkém východě více než šedesát diecézí, ale v polovině 13. století jich bylo asi dvacet a po Timurovi Lengovi se jejich počet dále snížil pouze na sedm. Po rozdělení Mongolské říše vyhnali a téměř vyhladili rostoucí buddhističtí a islámští mongolští vůdci Asyrskou církev Východu a její následovníky. Poté byly diecéze Asyrské církve Východu z velké části omezeny na Horní Mezopotámii a na syrské křesťany svatého Tomáše na pobřeží Malabar (dnešní Kerala, Indie). Církev čelila velké schizmatu v roce 1552 po vysvěcení mnicha Yohannana Sulaqy papežem Juliem III. na odpor vládnoucímu katolikovi-patriarchovi Šimunovi VII., což vedlo ke vzniku chaldejské katolické církve (východní katolická církev ve společenství s papežem). V rámci obou frakcí (tradicionalistické a nově vzniklé východní katolické) docházelo k rozkolům, ale do roku 1830 zůstaly dva sjednocené patriarcháty a samostatné církve: tradicionalistická asyrská církev Východu a východní katolická chaldejská církev. Starobylá církev Východu se odtrhla od tradicionalistického patriarchátu Asyrské církve Východu v roce 1968. V roce 2017 měla chaldejská katolická církev přibližně 628 405 členů a asyrská církev Východu měla 323 300 až 380 000, zatímco starobylá církev Východu měla 100 000.
Facebook Twitter