Východní katolické církve Východní katolické církve, také nazývané orientální katolické církve, východní obřady katolické církve nebo jednoduše východní církve, jsou 23 autonomních (sui iuris) zvláštních církví katolické církve východního křesťanství, které jsou v plném společenství s papežem v Římě. Ačkoli se teologicky, liturgicky a historicky odlišují od latinské církve, jsou všechny v plném společenství s ní i mezi sebou. Východní katolíci jsou výraznou menšinou v rámci katolické církve; z 1,3 miliardy katolíků ve společenství s papežem je přibližně 18 milionů členů východních církví. S výjimkou maronitské církve a diskutabilně syro-malabarské církve jsou východní katolické církve skupinami, které v různých bodech minulosti patřily k východní pravoslavné církvi, orientálním pravoslavným církvím nebo historické církvi východu; tyto církve prošly různými schizmaty v průběhu historie. Východní katolické církve jsou společenstvími východních křesťanů, kteří se buď vrátili do společenství s papežem, nebo v některých případech nikdy nepřerušili společenství. Uznání východních katolíků, kteří se vrátili do společenství, papežem bylo předmětem kontroverzí v ekumenických vztazích s východními pravoslavnými a dalšími církvemi. Všech pět historických liturgických tradicí východního křesťanství, včetně alexandrijského obřadu, arménského obřadu, byzantského obřadu, východosyrského obřadu a západosyrského obřadu, je zastoupeno ve východní katolické liturgii. V důsledku toho se katolická církev skládá ze šesti liturgických obřadů, východních obřadů a liturgických obřadů latinské církve. Občas to vede k záměně mezi liturgickým slovem "obřad" a institucionálním slovem "církev". Ačkoli některé teologické otázky rozdělují východní katolické církve od jiných východních církví, které nejsou ve společenství s papežem, některé východní katolické jurisdikce připouštějí členy těchto církví k eucharistii a dalším svátostem, jak stanoví příslušné východní katolické kanonické právo. Plné společenství s biskupem Říma představuje vzájemné sdílení svátostí mezi východními katolickými církvemi a latinskou církví, včetně eucharistického společenství a uznání papežské svrchovanosti. Ustanovení v latinském kanonickém právu z roku 1983 a Kodexu kánonů východních církví z roku 1990 upravují vztah mezi východními a latinskými církvemi. Historicky vedl tlak na přizpůsobení se normám západního křesťanství praktikovaného většinovou latinskou církví k určitému stupni narušení (latinizace) některých východních katolických tradic. Dokument Druhého vatikánského koncilu, Orientalium Ecclesiarum, vycházel z předchozích reforem a znovu potvrdil právo východních katolíků udržovat si své odlišné liturgické praktiky, které odrážejí starověké teologické a duchovní praktiky, které se vyvinuly v rámci východního křesťanství. Kodex kánonů východních církví, vyhlášený v roce 1990, byl prvním kodifikovaným souborem kanonického práva upravujícího východní katolické církve kolektivně, který nahradil řadu ad hoc papežských dokumentů vydaných v této věci na konci 20. století, ačkoli každá církev má navíc své vlastní vnitřní kánony a zákony. Členové východních katolických církví jsou povinni dodržovat normy své konkrétní církve týkající se oslav církevních svátků, manželství a dalších zvyků. Mezi pozoruhodné odlišné normy patří to, že mnoho východních katolických církví pravidelně povoluje svěcení ženatých mužů na kněze (nikoliv však jako biskupů na episkopát), na rozdíl od přísnějšího kněžského celibátu v latinské církvi. Kromě toho jsou východní katolíci, kteří usilují o manželství, povinni podle kanonického práva nechat manželství požehnat knězem, i když se samotné manželství uzavírá ve farnosti latinské církve. Latinská církev naopak povoluje, aby svatební sliby páru jménem katolické církve dosvědčovali jak jáhnové, tak kněží. Latinský i východní katolíci se však mohou svobodně účastnit katolické liturgie slavené v jakémkoli obřadu.
Facebook Twitter