Monroova doktrína Monroova doktrína je doktrína zahraniční politiky Spojených států, která odmítá evropský kolonialismus na západní polokouli. Považuje jakýkoli zásah cizích mocností do politických záležitostí Ameriky za potenciálně nepřátelský akt vůči Spojeným státům. Tato doktrína byla ústředním bodem americké velmocenské strategie ve 20. století. Doktrínu poprvé formuloval prezident James Monroe 2. prosince 1823 během svého sedmého každoročního projevu o stavu Unie před Kongresem (byla však po něm pojmenována až v roce 1850). V té době téměř všechny španělské kolonie v Americe dosáhly nebo byly blízko nezávislosti. Monroe prohlásil, že Nový svět a Starý svět mají zůstat jasně oddělenými sférami vlivu, a proto jakékoli další úsilí evropských mocností o ovládnutí nebo ovlivňování suverénních států v tomto regionu bude považováno za hrozbu pro bezpečnost USA. Na oplátku Spojené státy uznají a nebudou zasahovat do stávajících evropských kolonií ani se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí evropských zemí. Protože USA v době vyhlášení doktríny neměly věrohodné námořnictvo ani armádu, koloniální mocnosti ji do značné míry ignorovaly. I když byla částečně úspěšně prosazena Spojeným královstvím, které ji využilo jako příležitost k prosazení své vlastní politiky Pax Britannica, byla doktrína v průběhu 19. století několikrát porušena. Na přelomu 20. století však byly Spojené státy samy schopny doktrínu úspěšně prosadit a stala se definovatelným momentem v zahraniční politice Spojených států a jedním z jejích nejdéle trvajících principů. Úmysl a účinek doktríny přetrvávaly více než století poté s jen malými obměnami a odvolávali se na ni mnozí američtí státníci a několik amerických prezidentů, včetně Ulyssese S. Granta, Theodora Roosevelta, Johna F. Kennedyho a Ronalda Reagana. Po roce 1898 byla Monroova doktrína právníky a intelektuály reinterpret
Facebook Twitter