Revoluce roku 1989 Revoluce roku 1989, známé také jako pád komunismu, byly revoluční vlnou hnutí za liberální demokracii, která vedla ke zhroucení většiny marxisticko-leninských vlád ve východním bloku a dalších částech světa. Tato revoluční vlna je někdy také nazývána pád národů nebo podzim národů, jako narážka na termín jaro národů, který se někdy používá k popisu revolucí roku 1848 v Evropě. Možná přispěly k případnému rozpuštění Sovětského svazu – největšího komunistického státu na světě – a k opuštění komunistických režimů v mnoha částech světa, z nichž některé byly násilně svrženy. Tyto události, zejména pád Sovětského svazu, drasticky změnily světovou rovnováhu sil a znamenaly konec studené války a začátek období po studené válce. Nejstarší zaznamenané protesty začaly v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu, v roce 1986 studentskými demonstracemi, a poslední kapitola revolucí skončila v roce 1996, kdy Ukrajina zrušila sovětský politický systém vlády a přijala novou ústavu, která nahradila ústavu z sovětské éry. Hlavním regionem těchto revolucí byla střední Evropa, počínaje Polskem s hnutím masové stávky polských dělníků v roce 1988, a revoluční trend pokračoval v Maďarsku, východním Německu, Bulharsku, Československu a Rumunsku. 4. června 1989 zvítězil polský odborový svaz Solidarita ve částečně svobodných volbách, což vedlo k mírovému pádu komunismu v Polsku. Také v červnu 1989 začalo Maďarsko demontovat svůj úsek fyzické železné opony, zatímco otevření hraničního přechodu mezi Rakouskem a Maďarskem v srpnu 1989 spustilo mírovou řetězovou reakci, při níž se východní blok rozpadl. To vedlo k masovým demonstracím ve městech východního Německa, jako je Lipsko, a následně k pádu berlínské zdi v listopadu 1989, která sloužila jako symbolická brána ke sjednocení Německa v roce 1990. Jedním z rysů společným většině těchto událostí bylo rozsáhlé používání kampaní občanského odporu, které demonstrovaly lidový odpor proti pokračování vlády jedné strany a přispívaly k tlaku na změnu. Rumunsko byla jedinou zemí, kde občané a opoziční síly použily násilí ke svržení svého komunistického režimu, i když byla země politicky izolovaná od zbytku východního bloku. Studená válka je považována za „oficiálně“ ukončenou 3. prosince 1989 během maltského summitu mezi sovětskými a americkými vůdci. Mnoho historiků však tvrdí, že konec studené války byl rozpuštěním Sovětského svazu 26. prosince 1991. Samotný Sovětský svaz se od března 1990 stal poloprezidentskou republikou s více stranami a konaly se jeho první prezidentské volby, což znamenalo drastickou změnu jako součást jeho reformního programu. Svaz se rozpadl v prosinci 1991, což vedlo ke vzniku sedmi nových zemí, které během roku vyhlásily nezávislost na Sovětském svazu, zatímco pobaltské státy spolu s Ukrajinou, Gruzií, Ázerbájdžánem a Arménií získaly nezávislost v září 1991. Zbytek Sovětského svazu, který tvořil hlavní část území, pokračoval ve zřízení Ruské federace. Albánie a Jugoslávie opustily komunismus v letech 1990 až 1992 a Jugoslávie se nakonec rozdělila na pět nových zemí. Československo se rozpadlo tři roky po skončení komunistické vlády a 1. ledna 1993 se pokojně rozdělilo na Českou republiku a Slovensko. Severní Korea opustila marxismus-leninismus od roku 1992. Dopad těchto událostí byl pociťován v mnoha socialistických státech třetího světa po celém světě. Současně s událostmi v Polsku selhaly protesty na náměstí Nebeského klidu (duben–červen 1989) v tom, aby vyvolaly zásadní politické změny v pevninské Číně, ale vlivné obrazy odvážného vzdoru během tohoto protestu pomohly urychlit události v jiných částech světa. Tři asijské země, jmenovitě Afghánistán, Kambodža a Mongolsko, opustily komunismus v letech 1992–1993, ať už prostřednictvím reforem nebo konfliktů. Kromě toho se ho vzdalo osm zemí v Africe nebo jejím okolí, jmenovitě Etiopie, Angola, Benin, Kongo-Brazzaville, Mosambik, Somálsko a také Jižní Jemen (sjednocený se Severním Jemenem). Politické reformy se lišily, ale pouze ve čtyřech zemích si komunistické strany dokázaly udržet monopol na moc, a to v Číně, na Kubě, v Laosu a ve Vietnamu. Tyto země však v následujících letech provedly ekonomické reformy, aby přijaly některé formy tržního hospodářství v rámci tržního socialismu. Evropská politická krajina se drasticky změnila, přičemž několik bývalých zemí východního bloku vstoupilo do NATO a Evropské unie, což vedlo k silnější ekonomické a sociální integraci se západní Evropou a Severní Amerikou. Mnoho komunistických a socialistických organizací na Západě obrátilo své hlavní zásady na sociální demokracii a demokratický socialismus. Naopak a o něco později, v Jižní Americe, začal růžový příliv ve Venezuele v roce 1999 a ovlivnil politiku v dalších částech kontinentu až do počátku 20. let 21. století. Následky těchto revolucí v některých zemích vedly ke konfliktům a válkám, včetně různých postsovětských konfliktů, které zůstávají zmražené dodnes, stejně jako rozsáhlých válek, zejména jugoslávských válek, které vedly k bosenské genocidě v roce 1995.
Facebook Twitter