Galénos Galénos (asi 129–216 n. l.), známý také jako Claudius Galenos, byl římský lékař, chirurg a filozof řeckého původu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších lékařských výzkumníků starověku a jeho práce ovlivnily vývoj různých vědeckých disciplín, včetně anatomie, fyziologie, patologie, farmakologie a neurologie, stejně jako filozofie a logiky. Galénos se narodil v bohaté řecké rodině v Pergamonu (dnešní Bergama v Turecku). Jeho otec byl architekt s vědeckými zájmy a Galénos získal všestranné vzdělání, které ho připravilo na úspěšnou kariéru lékaře a filozofa. Cestoval po celém světě a seznámil se s různými lékařskými teoriemi a objevy, než se usadil v Římě, kde léčil významné členy římské společnosti a nakonec se stal osobním lékařem několika císařů. Galénovo chápání anatomie a medicíny bylo především ovlivněno tehdejší teorií čtyř šťáv: černé žluči, žluté žluči, krve a hlenu, kterou poprvé navrhl autor spisu O přirozenosti člověka v Hippokratově sbírce. Galénovy názory dominovaly a ovlivňovaly západní lékařskou vědu po více než 1 300 let. Jeho anatomické zprávy byly založeny především na pitvách berberských makaků. Když však zjistil, že jejich výrazy obličeje jsou příliš podobné lidským, přešel na jiná zvířata, jako jsou prasata. Důvodem pro použití zvířat k poznání lidského těla bylo to, že ačkoli se v té době v Alexandrii prováděly pitvy a vivisekce na lidech, Galénos neměl císařské povolení provádět vlastní. Galénos nabádal své studenty, aby se chodili dívat na mrtvé gladiátory nebo na těla, která vyplavila voda, aby se lépe seznámili s lidským tělem. Jeho anatomické zprávy zůstaly nepopírané až do roku 1543, kdy Andreas Vesalius ve svém průkopnickém díle O stavbě lidského těla zveřejnil tištěné popisy a ilustrace lidských pitev, ve kterých byla Galénova fyziologická teorie přizpůsobena těmto novým pozorováním. Galénova teorie fyziologie krevního oběhu zůstala nepopíraná až do cca roku 1242, kdy Ibn al-Nafís ve své knize Výklad anatomie v Avicennově kánonu publikoval svůj objev plicního oběhu. Galénos se považoval jak za lékaře, tak za filozofa, jak napsal ve svém pojednání s názvem O tom, že nejlepší lékař je také filozof. Velmi se zajímal o debatu mezi racionalistickými a empirickými lékařskými sektami a jeho používání přímého pozorování, pitvy a vivisekce představuje složitý střed mezi extrémy těchto dvou pohledů. Mnoho jeho děl bylo zachováno a/nebo přeloženo z původní řečtiny, ačkoli mnohá byla zničena a některá, která mu jsou připisována, jsou považována za nepravá. Ačkoli se vede debata o datu jeho smrti, zemřel ve věku nejméně sedmdesáti let.
Facebook Twitter