Velkovévodství Litevské Velkovévodství Litevské bylo evropský stát, který existoval od 13. století do konce 18. století, kdy bylo jeho území v roce 1795 rozděleno mezi Ruské impérium, Pruské království a Rakouské císařství. Stát založili Litevci, kteří byli v té době polyteistickým národem vzniklým ze sjednocených baltských kmenů z Aukštaitije. Velkovévodství se rozrostlo tak, že zahrnovalo velké části bývalé Kyjevské Rusi a dalších sousedních států, včetně dnešního Běloruska, Litvy, většiny Ukrajiny, jakož i částí Lotyšska, Moldavska, Polska a Ruska. V době svého největšího rozmachu v 15. století to byl největší stát v Evropě. Byl to multietnický a multikonfesní stát s velkou rozmanitostí jazyků, náboženství a kulturního dědictví. Konsolidace litevských zemí začala na konci 13. století. Mindaugas, první vládce velkovévodství, byl v roce 1253 korunován jako katolický král Litvy. Pohanský stát se stal terčem náboženské křížové výpravy ze strany Řádu německých rytířů a Livonského řádu, ale přežil. Jeho rychlá územní expanze začala v pozdní fázi vlády Gediminase a pokračovala za diarchie a společného vedení jeho synů Algirdase a Kęstutise. Algirdasův syn Jogaila podepsal v roce 1386 Krevovu unii, která přinesla dvě zásadní změny v historii Velkovévodství litevského: obrácení posledního pohanského státu Evropy na křesťanství a vytvoření dynastické unie mezi Velkovévodstvím litevským a Korunou Království polského. To znamenalo začátek vlády jiných zemí patrilineárními členy litevské vládnoucí dynastie Gediminovců, kteří od 14. do 15. století vládli nejen Litvě, ale také Polsku, Maďarsku, Chorvatsku, Čechám a Moldavsku. Vláda Vytautase Velikého, syna Kęstutise, znamenala jak největší územní expanzi velkovévodství (stalo se jednou z největších zemí v Evropě), tak porážku Řádu německých rytířů v bitvě u Grunwaldu v roce 1410. Znamenala také vzestup litevské šlechty. Po Vytautasově smrti se vztahy Litvy s Polským královstvím značně zhoršily. Litevští šlechtici, včetně rodiny Radvilů, se pokusili o rozbití personální unie s Polskem. Neúspěšné války s Moskevským velkoknížectvím však donutily unii zůstat nedotčena. Nakonec Lublinská unie z roku 1569 vytvořila nový stát, Polsko-litevské společenství. Ve Federaci si Velkovévodství litevské zachovalo svou politickou svébytnost a mělo oddělené ministerstva, zákony, armádu a státní pokladnu. Federace byla ukončena přijetím Ústavy ze dne 3. května 1791, kdy se mělo stát jedinou zemí, Společenstvím, pod jedním monarchou, jedním parlamentem a bez litevské autonomie. Krátce poté byl jednotný charakter státu potvrzen přijetím Vzájemné záruky dvou národů. Nově reformované Společenství však bylo v roce 1792 napadeno Ruskem a rozděleno mezi sousední státy. Zůstal zde omezený stát (jehož hlavními městy byly Krakov, Varšava a Vilnius), který byl nominálně nezávislý. Po Kościuszkově povstání bylo území v roce 1795 zcela rozděleno mezi Ruské impérium, Pruské království a Rakousko.
Facebook Twitter