Dělení Polska Dělení Polska byla série tří dělení polsko-litevské unie na konci 18. století, která ukončila existenci státu a vedla k zániku samostatného Polska a Litvy na 123 let. Dělení provedly habsburská monarchie, Pruské království a Ruské impérium, které si postupně rozdělily území unie mezi sebe. První dělení bylo rozhodnuto 5. srpna 1772 poté, co Barská konfederace prohrála válku s Ruskem. Druhé dělení proběhlo po polsko-ruské válce v roce 1792 a Targowické konfederaci v roce 1792, kdy ruská a pruská vojska vstoupila do unie a smlouva o dělení byla podepsána během Grodenského sněmu 23. ledna 1793 (bez Rakouska). Třetí dělení proběhlo 24. října 1795 v reakci na neúspěšné polské povstání Kościuszko v předchozím roce. S tímto dělením unie zanikla. V češtině se termín "dělení Polska" někdy používá geograficky jako toponymum, aby označoval tři části, do kterých rozdělily dělící mocnosti unii, a to: rakouské dělení, pruské dělení a ruské dělení. V polštině existují dvě samostatná slova pro dva významy. Následné akty dělení a anexe Polska se nazývají "rozbiór" (množné číslo: "rozbiory"), zatímco termín "zabór" (množné číslo: "zabory") označuje části unie, které byly připojeny v letech 1772-1795 a které se staly součástí carského Ruska, Pruska nebo Rakouska. Po Vídeňském kongresu v roce 1815 byly hranice tří rozdělených sektorů překresleny; Rakušané založili Halič v rakouském dělení, zatímco Rusové získali Varšavu od Pruska a vytvořili autonomní útvar Kongresové Polsko v ruském dělení. V polské historiografii se také používá termín "Čtvrté dělení Polska" ve vztahu k jakékoli následné anexi polských zemí zahraničními útočníky. V závislosti na zdroji a historickém období by to mohly být události z let 1815, 1832 a 1846 nebo 1939. Termín "Čtvrté dělení" v časovém smyslu může také znamenat diasporní komunity, které hrály důležitou politickou roli při obnově polského suverénního státu po roce 1918.
Facebook Twitter