Sjednocení Německa Sjednocení Německa byl proces, jehož cílem bylo vytvořit první národní stát pro Němce se spolkovými rysy založenými na konceptu Malého Německa (bez vícejazyčného Rakouska Habsburků nebo jeho německy mluvící části). Začalo 18. srpna 1866 přijetím smlouvy o Severoněmeckém spolku, která založila Severoněmecký spolek, zpočátku vojenské spojenectví ovládané de facto Pruskem, které bylo následně prohloubeno přijetím Severoněmecké ústavy. Proces symbolicky skončil, když se většina jihoněmeckých států připojila k Severoněmeckému spolku slavnostním vyhlášením Německého císařství, tj. Německé říše s 25 členskými státy a vedené Královstvím Prusko Hohenzollernů 18. ledna 1871; tato událost byla později slavena jako obvyklý den založení Německého císařství, i když právně významné události týkající se dosažení sjednocení nastaly 1. ledna 1871 (přistoupení jihoněmeckých států a ústavní přijetí názvu „Německé císařství“) a 4. května 1871 (vstup v platnost stálé ústavy Německého císařství). Navzdory právním, administrativním a politickým narušením způsobeným rozpuštěním Svaté říše římské v roce 1806 měli německy mluvící lidé ze staré říše společnou jazykovou, kulturní a právní tradici. Evropský liberalismus nabídl intelektuální základ pro sjednocení zpochybněním dynastických a absolutistických modelů sociální a politické organizace; jeho německá manifestace zdůrazňovala význam tradice, vzdělávání a jazykové jednoty. Ekonomicky vedlo vytvoření Pruského celního spolku (celní unie) v roce 1818 a jeho následné rozšíření na další státy Rakouska (pod Rakouským císařstvím) vedeného Německého spolku ke snížení konkurence mezi státy a v rámci nich. Vznikající způsoby dopravy usnadňovaly obchodní a rekreační cestování, což vedlo ke kontaktu a někdy i ke konfliktu mezi německy mluvícími z celé střední Evropy. Model diplomatických sfér vlivu vyplývající z Vídeňského kongresu v letech 1814–1815 po napoleonských válkách schválil rakouskou dominanci ve střední Evropě prostřednictvím habsburského vedení Německého spolku, který byl navržen tak, aby nahradil Svatou říši římskou. Vyjednavači ve Vídni nebrali v úvahu rostoucí sílu Pruska uvnitř a odmítli vytvořit druhou koalici německých států pod vlivem Pruska, a tak nedokázali předvídat, že Prusko (Království Prusko) vystoupí proti Rakousku o vedení německých národů. Tento německý dualismus představoval dvě řešení problému sjednocení: Kleindeutsche Lösung, řešení malého Německa (Německo bez Rakouska), nebo Großdeutsche Lösung, řešení velkého Německa (Německo s Rakouskem nebo jeho německy mluvící částí), nakonec vyřešené ve prospěch prvního řešení v Pražském míru. Historici diskutují o tom, zda Otto von Bismarck – ministr předseda Pruska – měl hlavní plán na rozšíření Severoněmeckého spolku z roku 1866 tak, aby zahrnoval zbývající nezávislé německé státy do jediné entity, nebo jednoduše rozšířit moc Království Pruska. Dospěli k závěru, že faktory kromě síly Bismarckovy realpolitiky vedly k tomu, že sbírka raně moderních politických celků v 19. století reorganizovala své politické, ekonomické, vojenské a diplomatické vztahy. Reakce na dánský a francouzský nacionalismus umožnila projevy německé jednoty. Vojenské úspěchy – zejména Pruska – ve třech regionálních válkách vyvolaly nadšení a hrdost, které mohli politici využít k prosazení sjednocení. Tato zkušenost odrážela vzpomínku na vzájemné úspěchy v napoleonských válkách, zejména ve Válce za osvobození 1813–1814. Zřízením Německa bez vícejazyčného Rakouska (pod Rakousko-Uherskem) nebo jeho německy mluvící části vyřešilo politické a administrativní sjednocení v roce 1871 alespoň dočasně problém dualismu. Přes několik dalších změn názvu a hranic, generální opravy svého ústavního systému, období omezené suverenity a přerušené jednoty svého území nebo vlády a přes rozpuštění jeho dominantního zakládajícího spolkového státu, politické zřízení vyplývající z procesu sjednocení pokračuje ve své existenci a přežívá dodnes ve své současné podobě známé jako Spolková republika Německo.
Facebook Twitter