Sovětský hladomor 1930–1933 Sovětský hladomor z let 1930–1933 byl hladomor v hlavních obilnářských oblastech Sovětského svazu, včetně Ukrajiny a různých částí Ruska, jako je severní Kavkaz, oblast Kubáně, Povolží, Kazachstán, jižní Ural a západní Sibiř. Odhaduje se, že v celém Sovětském svazu zemřelo na hladomor 5,7 až 8,7 milionu lidí. Hlavními přispívajícími faktory hladomoru byly: nucená kolektivizace zemědělství jako součást první pětiletky a nucený výkup obilí v kombinaci s rychlou industrializací a snižující se zemědělskou pracovní silou. Zdroje se neshodují na možné roli sucha. V tomto období sovětská vláda stupňovala pronásledování kulakům. Sovětský vůdce Josif Stalin nařídil, aby byli kulaci „zlikvidováni jako třída“, a tak se stali terčem státu. Pronásledování kulakům probíhalo již od ruské občanské války a nikdy zcela neustalo. Jakmile byla kolektivizace široce zavedena, pronásledování kulakům zesílilo, což vyvrcholilo sovětskou kampaní politické represe, včetně zatýkání, deportací a poprav velkého počtu kulakům v letech 1929–1932. Někteří kulaci reagovali sabotážními akcemi, jako bylo zabíjení dobytka a ničení plodin určených ke spotřebě továrními dělníky. Navzdory stoupajícímu počtu obětí se Stalin rozhodl pokračovat v pětiletém plánu a kolektivizaci. V roce 1934 Sovětský svaz vytvořil průmyslovou základnu, ale stalo se tak za cenu milionů životů. Někteří učenci klasifikovali hladomory, které se vyskytly na Ukrajině a v Kazachstánu, jako genocidy, kterých se dopustila Stalinova vláda, zaměřené na etnické Ukrajince a Kazachy. Jiní zpochybňují význam jakékoli etnické motivace, jak je tímto termínem často naznačováno, a soustředí se na třídní dynamiku, která existovala mezi vlastníky půdy (kulaky) se silnými politickými zájmy, které byly vloženy do vlastnictví soukromého majetku, a základní zásady vládnoucí sovětské komunistické strany, které byly těmto zájmům diametrálně protichůdné. Gareth Jones byl prvním západním novinářem, který informoval o této zkáze.
Facebook Twitter