Weimarská republika Weimarská republika, oficiálně známá jako Německá říše, byla historickým obdobím Německa od 9. listopadu 1918 do 23. března 1933, kdy byla poprvé v historii ústavní federální republikou; proto je také označována a neoficiálně prohlašována za Německou republiku. Neformální název tohoto období je odvozen od města Výmar, kde se konalo ústavodárné shromáždění, které zřídilo jeho vládu. V angličtině byla republika obvykle nazývána jednoduše "Německo", přičemž termín "Weimarská republika" (který zavedl Adolf Hitler v roce 1929) nebyl běžně používán až do 30. let 20. století. Po skončení první světové války (1914–1918) bylo Německo vyčerpané a za zoufalých okolností požádalo o mír. Vědomí bezprostřední porážky vyvolalo revoluci, abdikaci císaře Viléma II., formální kapitulaci spojencům a vyhlášení Weimarské republiky 9. listopadu 1918. V prvních letech sužovaly republiku vážné problémy, jako byla hyperinflace a politický extremismus, včetně politických vražd a dvou pokusů o uchopení moci bojujícími polovojenskými jednotkami; mezinárodně trpěla izolací, sníženým diplomatickým postavením a spornými vztahy s velmocemi. Do roku 1924 byla obnovena velká část měnové a politické stability a republika se v následujících pěti letech těšila relativní prosperitě; toto období, někdy známé jako zlatá dvacátá léta, se vyznačovalo významným kulturním rozkvětem, sociálním pokrokem a postupným zlepšováním zahraničních vztahů. Locarnskými smlouvami z roku 1925 se Německo posunulo směrem k normalizaci vztahů se svými sousedy, uznalo většinu územních změn podle Versailleské smlouvy z roku 1919 a zavázalo se, že nikdy nevstoupí do války. V následujícím roce vstoupilo do Společnosti národů, což znamenalo jeho opětovné začlenění do mezinárodního společenství. Nicméně zejména na politické pravici přetrvávala silná a rozšířená nevole vůči smlouvě a těm, kteří ji podepsali a podpořili. Velká hospodářská krize v říjnu 1929 vážně zasáhla Německo, které se nacházelo v nejisté situaci; vysoká nezaměstnanost a následné sociální a politické nepokoje vedly ke zhroucení velké koalice kancléře Hermanna Müllera a k začátku prezidentských kabinetů. Od března 1930 využíval prezident Paul von Hindenburg mimořádné pravomoci k podpoře kancléřů Heinricha Brüninga, Franze von Papena a generála Kurta von Schleicher. Velká hospodářská krize, kterou zhoršila Brüningova politika deflace, vedla k nárůstu nezaměstnanosti. Dne 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Adolfa Hitlera kancléřem v čele koaliční vlády; Hitlerova krajně pravicová nacistická strana měla dva z deseti ministerských křesel. Von Papen měl jako vicekancléř a Hindenburgův důvěrník sloužit jako éminence grise, která by Hitlera držela pod kontrolou; tyto úmysly však silně podcenily Hitlerovy politické schopnosti. Koncem března 1933 byly vnímaném výjimečném stavu použity dekret o požáru Říšského sněmu a zmocňovací zákon z roku 1933 k účinnému udělení široké pravomoci novému kancléři jednat mimo parlamentní kontrolu. Hitler tyto pravomoci okamžitě využil k zmaření ústavního řízení a pozastavení občanských svobod, což vedlo k rychlému zhroucení demokracie na federální a státní úrovni a vytvoření diktatury jedné strany pod jeho vedením. Až do konce druhé světové války v Evropě v roce 1945 vládli Německu nacisté pod záminkou, že všechna mimořádná opatření a zákony, které zavedli, jsou ústavní; pozoruhodné je, že nikdy nedošlo k pokusu nahradit nebo podstatně změnit weimarskou ústavu. Hitlerovo uchopení moci (Machtergreifung) však republiku fakticky ukončilo a nahradilo její ústavní rámec Führerprinzipem, principem, že "Führerův příkaz je nadřazen všem psaným zákonům".
Facebook Twitter