Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) byla evropská organizace, která vznikla po druhé světové válce s cílem integrovat evropský uhelný a ocelářský průmysl do společného trhu na základě principu nadnárodnosti. [2] Bylo formálně založeno v roce 1951 Pařížskou smlouvou, kterou podepsaly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Západní Německo. Následné rozšíření organizace o další členy a povinnosti nakonec vedlo ke vzniku Evropské unie. ESUO poprvé navrhl ve Schumanově deklaraci francouzský ministr zahraničí Robert Schuman 9. května 1950 (EU si tento den připomíná jako Den Evropy), den po pátém výročí konce druhé světové války, aby zabránil další válce mezi Francií a Německem. Prohlásil, že "solidarita ve výrobě" prostřednictvím sdružení "výroby uhlí a oceli" by způsobila, že válka mezi oběma zeměmi bude "nejen nemyslitelná, ale i materiálně nemožná". [3] Smlouva vytvořila mezi členskými státy společný trh, který stanovil volný pohyb zboží (bez cel nebo daní) a zakazoval státům zavádět nekalé konkurenční nebo diskriminační praktiky. [4] Její podmínky byly vymáhány čtyřmi institucemi: Vysokým úřadem složeným z nezávislých jmenovaných osob, Společným shromážděním složeným z národních poslanců, Zvláštní radou složenou z národních ministrů a Soudním dvorem. Ty by nakonec vytvořily základ pro dnešní Evropskou komisi, Evropský parlament, Radu Evropské unie a Soudní dvůr Evropské unie. ESUO se stalo příkladem pro celoevropské organizace vytvořené Římskou smlouvou v roce 1957: Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii, s nimiž sdílelo své členství a některé instituce. Smlouva o fúzi (Brusel) z roku 1967 sloučila instituce ESUO do Evropského hospodářského společenství, ale ESUO si zachovalo svou vlastní nezávislou právní subjektivitu až do vypršení platnosti Pařížské smlouvy v roce 2002, přičemž jeho činnosti byly plně absorbovány Evropským společenstvím v rámci rámců Amsterodamské a Niceské smlouvy.
Facebook Twitter