Křesťanství jako římské státní náboženství Křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím Římské říše, když císař Theodosius I. vydal v roce 380 edikt v Soluni, který uznal katolickou ortodoxii nicejských křesťanů ve Velkém kostele za státní náboženství Římské říše. Většina historiků se odkazuje na nicejskou církev spojenou s císaři různými způsoby: jako na katolickou církev, ortodoxní církev, císařskou církev, císařskou římskou církev nebo byzantskou církev, ačkoli některé z těchto termínů se používají také pro širší společenství rozprostírající se mimo Římskou říši. Východní pravoslavná církev, orientální pravoslaví a katolická církev tvrdí, že stojí v kontinuální linii s nicejskou církví, které Theodosius udělil uznání. Dříve ve 4. století, po Diokleciánově pronásledování v letech 303–313 a donatistické kontroverzi, která vznikla následně, svolal Konstantin Veliký koncily biskupů, aby definovali ortodoxii křesťanské víry a rozšířili dřívější křesťanské koncily. Řada ekumenických koncilů svolaných po sobě jdoucími římskými císaři se sešla během 4. a 5. století, ale křesťanství nadále trpělo rozkoly a schizmaty obklopujícími teologické a christologické nauky arianismu, nestorianismu, miafyzismu a dyofyziismu. V 5. století se Západořímská říše rozpadla jako politická jednotka; dobyvatelé vyplenili Řím v letech 410 a 455 a Odoaker, ariánský barbarský válečník, donutil Romula Augusta, posledního nominálního západního císaře, abdikovat v roce 476. Kromě výše zmíněných schizmat však církev jako instituce přetrvávala ve společenství, i když ne bez napětí, mezi Východem a Západem. V 6. století byzantská vojska byzantského císaře Justiniána I. dobyla Itálii a další oblasti západního středomořského pobřeží. Byzantská říše brzy většinu těchto zisků ztratila, ale Řím držela jako součást Ravennského exarchátu až do roku 751, období známé v církevních dějinách jako byzantské papežství. Rané muslimské výboje 7.–9. století zahájily proces přeměny většiny tehdejšího křesťanského světa na Blízkém východě, na Středním východě, v severní Africe, v jižní Itálii a na Iberském poloostrově na islám, což výrazně omezilo dosah jak Byzantské říše, tak její církve. Křesťanská misionářská činnost vedená z hlavního města Konstantinopole nevedla k trvalému rozšíření formálního spojení mezi církví a byzantským císařem, protože oblasti mimo politickou a vojenskou kontrolu Byzantské říše si založily své vlastní odlišné církve, jako například v případě Bulharska v roce 919. Justinián I., který se stal císařem v roce 527, uznal patriarchy Říma, Konstantinopole, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma jako nejvyšší autority ve státem sponzorovaném chalkedonském církevním aparátu (viz pentarchie). Justinián však prohlašoval, že „má právo a povinnost upravovat svými zákony ty nejmenší detaily bohoslužeb a disciplíny a také diktovat teologické názory, které mají být v církvi zastávány“. V Justiniánově době nebyla křesťanská církev ani na Východě zcela pod kontrolou císaře: Orientální pravoslavné církve se odtrhly, protože odmítly Chalkedonský koncil v roce 451, a stoupencům císařsky uznávané církve říkali „melkité“, z aramejského malkâniya („císařský“). V západní Evropě podléhalo křesťanství většinou zákonům a zvykům národů, které nedlužily věrnost císaři v Konstantinopoli. Zatímco papežové narození na Východě, které jmenoval nebo alespoň potvrdil císař, mu zůstali věrní jako svému politickému pánovi, odmítli uznat jeho autoritu v náboženských záležitostech nebo autoritu takového koncilu, jako byl císařsky svolaný koncil v Hierii v roce 754. Papež Řehoř III. (731–741) byl posledním biskupem Říma, který požádal byzantského vládce o ratifikaci své volby. S korunovací Karla Velikého papežem Lvem III. 25. prosince 800 jako Imperator Romanorum se politický rozkol mezi Východem a Západem stal nevratným. Duchovně nicméně chalkedonské křesťanství přetrvávalo, alespoň teoreticky, jako jednotný celek až do Velkého schizmatu a jeho formálního rozdělení vzájemnou exkomunikací Říma a Konstantinopole v roce 1054. Říše nakonec zanikla pádem Konstantinopole do rukou islámských osmanských Turků v roce 1453. Zničení hranic říše germánskými národy a vypuknutí misionářské činnosti mezi těmito národy, které neměly přímé vazby s říší, a mezi piktskými a keltskými národy, které nikdy nebyly součástí Římské říše, podpořilo myšlenku univerzální církve osvobozené od spojení s konkrétním státem. Naopak „ve východorímském nebo byzantském pohledu, když se Římská říše stala křesťanskou, bylo dosaženo dokonalého světového řádu, který chtěl Bůh: jedna univerzální říše byla svrchovaná a s ní byla totožná jedna univerzální církev“; a církev se v době zániku Byzantské říše v roce 1453 do té míry psychologicky spojila s ní, že její biskupové měli potíže přemýšlet o nicejském křesťanství bez císaře. Odkaz myšlenky univerzální církve pokračuje v dnešní katolické církvi, východní pravoslavné církvi, orientálních pravoslavných církvích a v církvi východu. Mnoho dalších církví, jako je anglikánské společenství, si nárokuje nástupnictví této univerzální církve.
Facebook Twitter