Panevropská identita Panevropská identita je pocit osobní sounáležitosti s Evropou, a to v kulturním nebo politickém smyslu. Koncept se probírá v souvislosti s evropskou integrací, [1] historicky v souvislosti s hypotetickými návrhy, ale od vzniku Evropské unie (EU) v 90. letech stále více ve vztahu k projektu stále větší federalizace EU. Modelem „panevropského“ svazku je Karolínská říše, která jako první definovala „Evropu“ jako kulturní entitu jako oblasti ovládané římskokatolickou církví, později známé jako „středověké západní křesťanství“ (které během středověku rozšířilo svůj rozsah dále na východ až k břehům Baltského moře). Původní návrh Panevropské unie učinil v roce 1922 hrabě Richard von Coudenhove-Kalergi, který definoval pojem „panevropský“ jako odkazující na tento historický význam západních a středních částí kontinentální Evropy zahrnující kultury, které se vyvinuly ze středověkého západního křesťanství (tj. katolická a protestantská Evropa, s výjimkou Britských ostrovů) místo moderní geografické definice kontinentu Evropy. Coudenhove-Kalergi viděl panevropský stát jako budoucí „pátou velmoc“, v explicitní opozici vůči Sovětskému svazu, „Asii“, Velké Británii a Spojeným státům (a tím výslovně vylučoval jak Britské ostrovy, tak oblasti, které byly ovlivněny byzantským křesťanstvím, které jsou obvykle považovány za součást geografické Evropy, z jeho pojmu „panevropský“). [2] Po roce 1948 vyvrcholil zrychlující proces evropské integrace vytvořením EU v roce 1993. V období od 1995 do 2020 se EU rozšířila z 12 na 27 členských států, daleko za oblast původně předpokládanou pro „panevropský“ stát podle Coudenhove-Kalergiho (s výjimkou Švýcarska), její členské státy tvoří populaci přibližně 447 milionů, tj. tři pětiny populace celého kontinentu. V 90. letech 20. století až v 2000. letech probíhalo aktivní hnutí směrem k další konsolidaci Evropské unie se zavedením symbolů a institucí obvykle vyhrazených pro suverénní státy, jako je občanství, společná měna (používaná 20 z 27 členů), vlajka, hymna a motto (In Varietate Concordia, „Sjednoceni v rozmanitosti“). Pokus zavést Evropskou ústavu byl učiněn v roce 2004, ale nebyl ratifikován; místo toho byla v roce 2007 podepsána Lisabonská smlouva, aby se zachránily některé reformy, které byly v ústavě navrženy. Souběžně s tímto procesem politické integrace probíhala debata o proveditelnosti a žádoucnosti „panevropské identity“ nebo „evropské identity“. Možná budoucí „evropská identita“ je v nejlepším případě vnímána jako jeden aspekt „mnohostranné identity“, který stále zahrnuje národní nebo regionální loajalitu. Dva autoři píšící v roce 1998 dospěli k závěru, že „V krátkodobém horizontu se zdá, že vliv tohoto projektu [evropské integrace] ovlivní evropskou identitu pouze v určitých omezených výklencích a velmi skromným způsobem. Je pochybné, zda to zajistí hladký průběh probíhající evropské integrace a úspěšně vyřeší výzvy multikulturních evropských společností.“ [3] Již v té době byl rozvoj společné evropské identity vnímán spíše jako vedlejší produkt než hlavní cíl procesu evropské integrace, přestože byl aktivně podporován jak orgány EU, tak nevládními iniciativami, jako je Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu Evropské komise. [3] [4] S nástupem euroskepticismu a odporu vůči pokračující evropské integraci počátkem roku 2010 byla zpochybněna proveditelnost a žádoucnost takové „evropské identity“. [5]
Facebook Twitter