Věk revolucí Věk revolucí je období od konce 18. do poloviny 19. století, během něhož došlo k řadě významných revolučních hnutí ve většině Evropy a Ameriky. Období je charakteristické přechodem od absolutistických monarchií k zastupitelským vládám s písemnou ústavou a vznikem národních států. Pod vlivem nových osvícenských myšlenek je americká revoluce (1765–1783) obvykle považována za počátek věku revolucí. Ta zase inspirovala francouzskou revoluci v roce 1789, která se rychle rozšířila do zbytku Evropy prostřednictvím svých válek. V roce 1799 se ve Francii ujal moci Napoleon a pokračoval ve francouzských revolučních válkách dobytím většiny kontinentální Evropy. Ačkoli Napoleon uvalil na své výboje několik moderních konceptů, jako je rovnost před zákonem nebo občanský zákoník, jeho přísná vojenská okupace vyvolala národní povstání, zejména ve Španělsku a Německu. Po Napoleonově porážce vytvořily evropské velmoci Svatou alianci na Vídeňském kongresu v letech 1814–15 ve snaze zabránit budoucím revolucím a také obnovit předchozí monarchie. Španělsko však bylo napoleonskými válkami značně oslabeno a nemohlo ovládat své americké kolonie, z nichž téměř všechny vyhlásily nezávislost v letech 1810 až 1820. Revoluce se pak v roce 1820 rozšířila zpět do jižní Evropy povstáními v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. Kontinentální Evropu zasáhly dvě podobné revoluční vlny v letech 1830 a 1848, také nazývané Jaro národů. Demokratické požadavky revolucionářů se často spojovaly s hnutími za nezávislost nebo národní sjednocení, například v Itálii, Německu, Polsku, Maďarsku atd. Násilné potlačení Jara národů znamenalo konec této éry. Výraz popularizoval britský historik Eric Hobsbawm ve své knize Věk revolucí: Evropa 1789–1848, vydané v roce 1962.
Facebook Twitter