Řecká abeceda Řecká abeceda se používá k zápisu řečtiny od konce 9. nebo počátku 8. století př. n. l. Je odvozena od starší fénické abecedy a byla první známou abecedou, která měla samostatná písmena pro samohlásky i souhlásky. V archaickém a raném klasickém období existovala řecká abeceda v mnoha místních variantách, ale do konce 4. století př. n. l. se stala standardem eukleidovská abeceda s 24 písmeny, seřazenými od alfa po omegu, a tato verze se používá pro zápis řečtiny dodnes. Velká a malá písmena 24 písmen jsou: Α α, Β β, Γ γ, Δ δ, Ε ε, Ζ ζ, Η η, Θ θ, Ι ι, Κ κ, Λ λ, Μ μ, Ν ν, Ξ ξ, Ο ο, Π π, Ρ ρ, Σ σ /ς, Τ τ, Υ υ, Φ φ, Χ χ, Ψ ψ, Ω ω. Řecká abeceda je předchůdcem latinky a cyrilice. Stejně jako latinka a cyrilice měla řečtina původně pouze jednu podobu každého písmene; rozlišení velkých a malých písmen se vyvinulo souběžně s latinkou v moderní době. Zvukové hodnoty a konvenční přepisy některých písmen se liší mezi starořeckým a novořeckým užíváním, protože výslovnost řečtiny se od 5. století př. n. l. do současnosti výrazně změnila. Novořečtina a starořečtina také používají různá diakritická znaménka, přičemž novořečtina si ponechala pouze přízvuk (akut) a přehlásku. Kromě svého použití při zápisu řeckého jazyka, a to jak ve staré, tak i v moderní podobě, slouží dnes řecká abeceda také jako zdroj mezinárodních technických symbolů a označení v mnoha oblastech matematiky, vědy a dalších oborů.
Facebook Twitter