Velké schizma
Velké schizma, známé také jako Východní schizma nebo Schizma z roku 1054, je trvalý nedostatek společenství mezi římskokatolickou a východní pravoslavnou církví od roku 1054.
Příčiny
Formálnímu rozkolu, který nastal v roce 1054, předcházela řada církevních neshod a teologických sporů mezi řeckým východem a latinským západem. Mezi ně patřilo především:
Pojetí vycházení Ducha svatého (Filioque)
Používání kvašeného nebo nekvašeného chleba při eucharistii
Papežův nárok na univerzální jurisdikci
Postavení konstantinopolského sídla ve vztahu k pentarchii
Průběh
Prvním krokem, který vedl k formálnímu schizmatu, bylo nařízení z roku 1053, které vyžadovalo, aby se řecké církve v jižní Itálii přizpůsobily latinským praktikám, jinak budou uzavřeny. Na oplátku nařídil konstantinopolský patriarcha Michael I. Cerularius uzavření všech latinských kostelů v Konstantinopoli.
V roce 1054 cestoval papežský legát vyslaný Lvem IX. do Konstantinopole, aby mimo jiné odepřel Cerulariovi titul "ekumenický patriarcha" a trval na tom, aby uznal papežův nárok být hlavou všech církví. Hlavními cíli papežského poselstva bylo požádat o pomoc byzantského císaře Konstantina IX. Monomachuse v souvislosti s normanským dobytím jižní Itálie a reagovat na útoky lva Ochridského na používání nekvašeného chleba a dalších západních zvyků, které Cerularius podporoval. Historik Axel Bayer tvrdí, že poselstvo bylo vysláno v reakci na dva dopisy, jeden od císaře žádajícího pomoc při organizaci společného vojenského tažení východní a západní říše proti Normanům a druhý od Cerularia.
Když se vedoucí poselstva, kardinál Humbert z Silva Candida, dozvěděl, že Cerularius odmítl požadavek přijmout, exkomunikoval ho, a Cerularius na oplátku exkomunikoval Humberta a další legáty. Podle Warea "i po roce 1054 pokračovaly přátelské vztahy mezi Východem a Západem. Obě části křesťanstva si ještě nebyly vědomy velké propasti oddělení mezi nimi... Spor zůstal něčím, o čem si běžní křesťané na Východě a Západě do značné míry neuvědomovali."
Platnost aktu západních legátů je pochybná, protože papež Lev zemřel a Cerulariova exkomunikace se vztahovala pouze na legáty osobně. Církev se však rozdělila na doktrinální, teologické, jazykové, politické a geografické linie a zásadní rozkol nebyl nikdy zahojen: každá strana občas obviňuje druhou ze spáchání hereze a z vyvolání schizmatu.
Usmíření ztížily latinské křížové výpravy, masakr Latinů v roce 1182, západní odveta v podobě vyplenění Soluně v roce 1185, dobytí a vyplenění Konstantinopole během čtvrté křížové výpravy v roce 1204 a dosazení latinských patriarchů. V průběhu času se existence schizmatu stala zřejmou díky vzniku konkurenčních řeckých a latinských hierarchií v křižáckých státech, zejména s dvěma nárokovateli patriarchálních sídel v Antiochii, Konstantinopoli a Jeruzalémě.
Několik pokusů o usmíření nepřineslo ovoce. V roce 1965 papež Pavel VI. a ekumenický patriarcha Athenagoras I. zrušili anatémy z roku 1054, ačkoli se jednalo o zrušení opatření přijatých pouze proti několika jednotlivcům, pouze jako gesto dobré vůle a nikoli jako jakékoli znovusjednocení.
Absence plného společenství mezi církvemi je dokonce výslovně zmíněna, když Kodex kanonického práva dává katolickým duchovním povolení udělovat svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných členům východních církví, jako je východní pravoslavná církev (stejně jako orientální pravoslavné církve a církev východu) a členům západních církví, jako je starokatolická církev, když tito členové o tyto svátosti spontánně žádají.
Kontakty mezi oběma stranami pokračují. Každý rok se delegace z každé z nich připojuje k oslavě patronátního svátku druhé strany, svatých Petra a Pavla (29. června) v Římě a svatého Ondřeje (30. listopadu) v Konstantinopoli, a proběhlo několik návštěv hlavy každé z nich u druhé. Úsilí ekumenických patriarchů o usmíření s katolickou církví se často stává terčem ostré kritiky ze strany některých jejich kolegů z pravoslaví.