Přirozené právo Přirozené právo (latinsky ius naturale, lex naturalis) je právní systém založený na důkladném pozorování lidské přirozenosti a na hodnotách, které jsou lidské přirozenosti vlastní a které lze odvodit a aplikovat nezávisle na pozitivním právu (výslovně stanovených zákonech státu nebo společnosti). Podle právní teorie zvané jusnaturalismus mají všichni lidé vrozená práva, která jim neuděluje zákonodárný akt, ale „Bůh, příroda nebo rozum“. Teorie přirozeného práva se může vztahovat také na „etické teorie, politické teorie, teorie občanského práva a teorie náboženské morálky“. V západní tradici bylo přirozené právo předvídáno předsokratiky, například v jejich hledání principů, které řídily vesmír a lidské bytosti. Koncept přirozeného práva byl zdokumentován ve starověké řecké filozofii, včetně Aristotela, a byl zmíněn ve starověké římské filozofii Ciceronem. Odkazy na něj lze nalézt také ve Starém a Novém zákoně Bible a později jej ve středověku vyložili křesťanští filozofové, jako byl Albert Veliký a Tomáš Akvinský. Škola v Salamance významně přispěla během renesance. Ačkoli ústřední myšlenky přirozeného práva byly součástí křesťanského myšlení od dob Římské říše, základ pro přirozené právo jako konzistentní systém položil Akvinský, protože syntetizoval myšlenky svých předchůdců a shrnul je do svého „Lex Naturalis“ (doslovně „Přirozený zákon“). Akvinský tvrdí, že protože lidé mají rozum a protože rozum je jiskrou božství (viz: obraz Boží), jsou všechny lidské životy posvátné a mají nekonečnou hodnotu ve srovnání s jakýmkoli jiným stvořeným objektem, což znamená, že všichni lidé jsou v zásadě rovnocenní a obdařeni vnitřní základní sadou práv, která žádný člověk nemůže odstranit. Moderní teorie přirozeného práva se zformovaly v době osvícenství a kombinovaly inspiraci z římského práva, křesťanské scholastické filozofie a soudobých konceptů, jako je teorie společenské smlouvy. Bylo použito ke zpochybnění teorie božského práva králů a stalo se alternativním odůvodněním pro ustavení společenské smlouvy, pozitivního práva a vlády – a tedy právních práv – ve formě klasického republikanismu. V prvních desetiletích 21. století je pojem přirozeného práva úzce spjat s pojmem přirozených práv. Mnoho filozofů, právníků a učenců skutečně používá přirozené právo synonymně s přirozenými právy (latinsky ius naturale) nebo přirozenou spravedlností, ačkoli jiní rozlišují mezi přirozeným právem a přirozeným právem. Vzhledem k průniku mezi přirozeným právem a přirozenými právy bylo přirozené právo nárokováno nebo připisováno jako klíčová součást Abdikačního aktu (1581) Nizozemska, Deklarace nezávislosti (1776) Spojených států, Deklarace práv člověka a občana (1789) Francie, Všeobecné deklarace lidských práv (1948) Organizace spojených národů a Evropská úmluva o lidských právech (1953) Rady Evropy.
Facebook Twitter