Nerovnost příjmů v Latinské Americe Nerovnost příjmů v Latinské Americe a Karibiku se týká ekonomických rozdílů mezi obyvateli regionu. Zpráva vydaná v roce 2013 oddělením hospodářských a sociálních věcí OSN s názvem „Nerovnost je důležitá: Zpráva o světové sociální situaci“ uvádí, že: „Poklesy v podílu mezd byly přičítány dopadu technologických změn šetřících práci a obecnému oslabení regulací a institucí trhu práce. Takové poklesy pravděpodobně neúměrně postihnou jedince ve střední a dolní části rozdělení příjmů, protože se spoléhají především na pracovní příjem.“ Zpráva navíc poznamenala, že „velmi nerovnoměrné rozdělení půdy vytvořilo sociální a politické napětí a je zdrojem ekonomické neefektivity, protože malí vlastníci půdy často nemají přístup k úvěru a dalším zdrojům pro zvýšení produktivity, zatímco velcí vlastníci nemuseli mít dostatek pobídek, aby tak učinili.“ Podle ECLAC je Latinská Amerika nejnerovnější oblastí na světě. Nerovnost podkopává ekonomický potenciál regionu a blahobyt jeho obyvatel, protože zvyšuje chudobu a snižuje dopad hospodářského rozvoje na snižování chudoby. Děti v Latinské Americe jsou často nuceny hledat práci na ulici, když si jejich rodiny nemohou dovolit je dále podporovat, což vede k velké populaci dětí žijících na ulici v Latinské Americe. Podle některých odhadů je v Latinské Americe 40 milionů dětí žijících na ulici. Nerovnost v Latinské Americe má hluboké historické kořeny v rase a etnicitě, které se prosadily v koloniálních dobách. Nerovnost se reprodukuje a přenáší po generace, protože latinskoamerické politické systémy umožňují diferencovaný přístup k vlivu, který mají sociální skupiny v rozhodovacím procesu, a různými způsoby reaguje na nejméně zvýhodněné skupiny, které mají menší politické zastoupení a schopnost tlaku. Nedávná ekonomická liberalizace také hraje roli, protože ne každý je stejně schopen využít jejích výhod. Rozdíly v příležitostech a vybavení jsou obvykle založeny na rase, etnicitě, venkovu a pohlaví. Protože nerovnost v pohlaví a lokalitě je téměř univerzální, hrají rasa a etnicita větší a integrálnější roli v nerovných diskriminačních praktikách v Latinské Americe. Tyto variace výrazně ovlivňují způsob, jakým jsou rozdělovány peníze, moc a status. V roce 2008 měla podle UNICEF oblast Latinské Ameriky a Karibiku nejvyšší kombinovanou nerovnost příjmů na světě s naměřeným čistým koeficientem Gini 48,3, neváženým průměrem, který je značně vyšší než světový průměr koeficientu Gini 39,7. Gini je statistické měření používané k měření rozdělení příjmů mezi celými národy a jejich obyvatelstvem a jejich nerovnosti příjmů. Další regionální průměry byly: subsaharská Afrika (44,2), Asie (40,4), Střední východ a severní Afrika (39,2), východní Evropa a střední Asie (35,4) a vyspělé země (30,9). Existuje mnoho různých přístupů k měření nerovnosti. V jedné ze studií Batena a Fraunholze (2004) si autoři vybrali antropometrický přístup, konkrétně nerovnost výšky, aby zjistili, zda je nerovnost sama o sobě hrozbou pro globalizaci a zda otevřenost zvyšuje nerovnost pomocí koeficientu variace výšky. „Toto opatření se vztahuje nejen na příjemce mezd (jako některé jiné indexy nerovnosti), ale také na osoby samostatně výdělečně činné, nezaměstnané, ženy v domácnosti, děti a další skupiny, které se nemusí účastnit tržní ekonomiky. Tato proměnná má navíc výhodu, že je ukazatelem výsledku, zatímco reálný příjem je vstupem do lidské užitečnosti.“ Podle studie Světové banky vydělává nejbohatší decile obyvatelstva Latinské Ameriky 48 % celkového příjmu, zatímco nejchudších 10 % obyvatelstva vydělává pouze 1,6 % příjmu. Naproti tomu v rozvinutých zemích dostává horní decile 29 % celkového příjmu, zatímco dolní decile vydělává 2,5 %. Zeměmi s nejvyšší nerovností v regionu (měřeno indexem Gini ve zprávě o rozvoji OSN) byly v roce 2007 Haiti (59,5), Kolumbie (58,5), Bolívie (58,2), Honduras (55,3), Brazílie (55,0) a Panama (54,9), zatímco země s nejnižší nerovností v regionu byly Venezuela (43,4), Uruguay (46,4) a Kostarika (47,2). Podle Světové banky byly nejchudšími zeměmi v regionu (k roku 2008): Haiti, Nikaragua, Bolívie a Honduras. Podvýživa postihuje 47 % Haiťanů, 27 % Nikaragujců, 23 % Bolivijců a 22 % Honduraňanů. Mnoho zemí v Latinské Americe reagovalo na vysokou úroveň chudoby zavedením nových nebo změnou starých programů sociální pomoci, jako jsou podmíněné peněžní převody. Patří mezi ně mexické Progresa Oportunidades, brazilské Bolsa Escola a Bolsa Familia, panamské Red de Oportunidades a chilské Chile Solidario. Obecně tyto programy poskytují peníze chudým rodinám za podmínky, že tyto převody budou použity jako investice do lidského kapitálu jejich dětí, jako je pravidelná školní docházka a základní preventivní zdravotní péče. Účelem těchto programů je řešit mezigenerační přenos chudoby a podporovat sociální začleňování explicitním zaměřením na chudé, zaměřením na děti, poskytováním převodů ženám a změnou vztahů sociální odpovědnosti mezi příjemci, poskytovateli služeb a vládami. Tyto programy pomohly zvýšit zápis a docházku do školy a také prokázaly zlepšení zdravotního stavu dětí. Většina těchto transferových schémat nyní prospívá přibližně 110 milionům lidí v regionu a jsou považovány za relativně levné, což stojí kolem 0,5 % jejich HDP. V některých zemích, například v Peru, se doufá, že decentralizace pomůže lépe řešit sociální spravedlnost a chudobu. Mohly by s tím pomoci nevládní organizace, které tyto problémy řešily na místní úrovni.
Facebook Twitter