Těžba v Bolívii Těžba byla dominantním rysem bolívijské ekonomiky i politiky od roku 1557. Těžba stříbra v Bolívii v koloniálním období, zejména v Potosí, hrála klíčovou roli ve španělské říši a globální ekonomice. Ve 20. století těžbu stříbra nahradila těžba cínu, která se stala ústředním prvkem bolívijského hornictví. Bohatí cínoví baroni hráli důležitou roli v národní politice, dokud nebyli marginalizováni znárodněním průmyslu do Bolivijské těžební společnosti, která následovala po revoluci v roce 1952. Bolivijští horníci hráli od 40. do 80. let klíčovou roli v organizovaném odborovém hnutí země. Do roku 1985 však produkce všech významných nerostů v zemi nedosáhla výstupu registrovaného v roce 1975. [1] Navíc v roce 1985 došlo k pádu mezinárodního trhu s cínem. [1] Těžební sektor v roce 1987 představoval pouze 4 % HDP, 36 % vývozu, 2,5 % příjmů vlády a 2 % pracovní síly, ve srovnání s 8 % HDP, 65 % vývozu, 27 % příjmů vlády a přibližně 6 % pracovní síly v roce 1977. [1] Díky masivnímu nárůstu produkce zlata se však těžební sektor v roce 1988 zotavil a vrátil se na vrchol seznamu národních devizových výdělků. [1] Krize z roku 1985 přiměla vládu k přijetí mimořádných ekonomických opatření, včetně masového propouštění horníků. V 21. století došlo k oživení a expanzi těžebního sektoru a vláda Evo Moralese znárodnila několik zařízení. K roku 2010 je však těžba v Bolívii primárně v soukromých rukou, zatímco naprostá většina horníků pracuje v družstvech. Velké, zahraničními společnostmi vlastněné doly, jako je důl San Cristóbal společnosti Sumitomo, také produkují relativně velké množství nerostů. V roce 2010 pracovalo v tomto odvětví 79 043 horníků, kteří vyprodukovali 2,642 miliardy dolarů nerostných produktů. [2] V roce 2017 představovaly těžební a těžební činnosti 9 % HDP. [3] Odhadovalo se, že průmysl s nerostnými surovinami zaměstnával téměř 135 000 pracovníků. [3]
Facebook Twitter