Syrština Syrština je aramejský dialekt, který vznikl v 1. století našeho letopočtu z místního aramejského dialektu, kterým se mluvilo v oblasti starověké Osroeny, jejímž centrem bylo město Edessa. Během raně křesťanského období se stala hlavním literárním jazykem různých aramejsky mluvících křesťanských komunit v historické oblasti starověké Sýrie a na celém Blízkém východě. Jako liturgický jazyk syrského křesťanství získala významnou roli mezi východními křesťanskými komunitami, které používaly jak východní syrský, tak západní syrský ritus. Po rozšíření syrského křesťanství se stala liturgickým jazykem východních křesťanských komunit až po Indii a Čínu. Rozvíjela se od 4. do 8. století a i v následujících stoletích měla významnou roli, ale na konci středověku byla postupně omezena na liturgické použití, protože její rodilí mluvčí začali používat nové neoaramejské dialekty. Syrština se píše syrským písmem, odvozeným od aramejského písma. Jazyk je zachován ve velké sbírce syrské literatury, která tvoří přibližně 90 % dochované aramejské literatury. Spolu s řečtinou a latinou se stala jedním ze tří nejdůležitějších jazyků raného křesťanství. Již v prvním a druhém století našeho letopočtu začali obyvatelé oblasti Osroeny přijímat křesťanství a ve třetím a čtvrtém století se místní edesský aramejský jazyk stal nositelem specifické křesťanské kultury, která se stala známou jako syrské křesťanství. Kvůli teologickým rozdílům se syrsky mluvící křesťané v 5. století rozdělili na církev východu, která následovala východosyrský ritus pod perskou nadvládou, a syrskou pravoslavnou církev, která následovala západosyrský ritus pod byzantskou nadvládou. Jako liturgický jazyk syrského křesťanství se klasická syrština rozšířila po celé Asii až k jihoindickému pobřeží Malabar a východní Číně a stala se prostředkem komunikace a kulturní šíření pro pozdější Araby a (v menší míře) pro ostatní národy Parthské a Sásánovské říše. Syrština, která byla primárně křesťanským prostředkem vyjadřování, měla zásadní kulturní a literární vliv na vývoj arabštiny, která ji v pozdějším středověku do značné míry nahradila. Syrština zůstává dodnes posvátným jazykem syrského křesťanství. Používá se jako liturgický jazyk několika denominací, jako jsou ty, které následují východosyrský ritus, včetně asyrské církve východu, starověké církve východu, chaldejské katolické církve, syro-malabarské katolické církve a asyrské letniční církve, a také ty, které následují západosyrský ritus, včetně syrské pravoslavné církve, syrské katolické církve, maronitské katolické církve, malankarské marthomsko-syrské církve, malankarské pravoslavné syrské církve a syro-malankarské katolické církve. V současných mluvených formách je známá jako lešono kthobonoyo (doslova „psaný jazyk“) nebo jednoduše kthobonoyo nebo ktovonoyo. Klasická syrština byla původně liturgickým jazykem syrských melkitů v rámci řeckého pravoslavného patriarchátu v Antiochii a v částech starověké Sýrie. Syrští melkitští křesťané změnili západní syrský ritus své církve na konstantinopolský v 9. až 11. století, což si vyžádalo nové překlady všech jejich syrských liturgických knih.
Facebook Twitter