Parthská říše (247 př. n. l. - 224 n. l.) Parthská říše, známá také jako Arsakovská říše, byla významnou íránskou politickou a kulturní mocností ve starověkém Íránu od roku 247 př. n. l. do roku 224 n. l. Její pozdější název pocházel od jejího zakladatele, Arsakese I., který vedl kmen Parnů v regionu Parthie na severovýchodě Íránu, tehdejší satrapii (provincii) pod vládou Andragose, který se vzbouřil proti Seleukovské říši.Mithradates I. (vládl přibližně 171-132 př. n. l.) říši značně rozšířil tím, že od Seleukovců získal Médii a Mezopotamii. V době svého největšího rozkvětu se Parthská říše rozkládala od severovýchodních hranic Eufratu, na území dnešního středovýchodního Turecka, až po dnešního Afghánistán a západní Pákistán.Říše, ležící na obchodní stezce Hedvábné cesty mezi římskou říší ve Středomoří a čchinskou dynastií v Číně, se stala centrem obchodu a hospodářství. Parthové do značné míry přejali umění, architekturu, náboženské víry a královské insignie své kulturně heterogenní říše, která zahrnovala perskou, helénistickou a regionální kultury.Zhruba během první poloviny své existence přejal arsakovský dvůr prvky řecké kultury, naklonil se však k postupné obnově íránských tradic. Arsakovští vládci měli titul "král králů" jako nárok na to, že jsou dědici achaimenovské říše; skutečně přijímali mnoho místních králů jako vazaly, kde achaimenovci měli ústředně jmenované, do značné míry autonomní satrapy. Dvůr jmenoval několik satrapů, většinou mimo Írán, ale tato satrapa byla menší a méně mocná než achaimenovské mocnosti. S rozšiřováním arsakovské moci se sídlem ústřední vlády přesunulo z Nisy do Ktésifónu podél Tigridu (jižně od dnešního Bagdádu v Iráku), i když několik dalších míst také sloužilo jako hlavní města.Prvními nepřátele Parthů byla Seleukovská říše na západě a Skytové na severu. Když se však Parthie rozšiřovala na západ, dostala se do konfliktu s královstvím Arménie a naklonil se k pozdní římské republice.Řím a Parthie spolu bojovali o to, aby ustanovili arménské krále jako své klientské krále. Parthové zničili armádu Marka Licinia Crassa v bitvě u Carrhae v roce 53 př. n. l. a v letech 40-39 př. n. l. parthské síly ovládly celou Levantu s výjimkou Tyru od římanů; Marcus Antonius vedl římský protiútok. Několik římských císařů vpadlo do Mezopotamie v římsko-parthských válkách v následujících staletích a ovládli města Seleukia a Ktésifón. Časté civilní války mezi parthskými uchazeči o trůn byly pro stabilitu říše nebezpečnější než cizí invaze a parthská moc se vypařila, když se Ardašír I., vládce Istachru v Persii, vzbouřil proti Arsakovcům a zabil jejich posledního vládce Artabana IV. v roce 224 n. l. Ardašír založil sásánovskou říši, která vládla Íránu a velké části Blízkého východu až do Muslimských dobytí v 7. století n. l., i když arsakovská dynastia žila dál v pobočkách rodiny, které vládly Arménii, Ibérii a Albánii na Kavkaze. Rodné parthské pramene, psané parthsky, řecky a dalšími jazyky, jsou ve srovnání se sásánovskými a dokonce i dřívějšími achaimenovskými pramenny vzácné. Z rozptýlených klínových tabulek, fragmentárních nápisů, skalních nápisů, drachmových mincí a náhodného dochování některých pergamenových dokumentů je velká část parthské historii známá jen z vnějších pramenů. Mezi ně patří především řecké a římské dějiny, ale také činské dějiny, které byly podníceny touhou Chanských Číňanů uzavřít spojenectví proti Siung-nuům. Někteří historici považují parthské umělecké dílo za platný pramen pro porozumění aspektům společnosti a kultury, které jinak v textových pramenech chybí.
Facebook Twitter