Abbásovský chalífát (arabsky: الخلافة العباسية, al-Khilāfah al-ʿAbbāsiyyah) byl třetí chalífát, který následoval po islámském proroku Mohamedovi. Založila ho dynastie pocházející z Mohamedova strýce Abbáse ibn Abd al-Muttaliba (566–653 n. l.), podle kterého je dynastie pojmenována. [6] Většinu času vládli jako chalífové ze svého hlavního města v Bagdádu v dnešním Iráku poté, co svrhli Umajjovský chalífát v abbásovské revoluci v roce 750 n. l. (132 AH). Abbásovská revoluce měla své kořeny a první úspěchy ve východní oblasti Chorásánu, daleko od umajjovských mocenských základen v Sýrii a Iráku. [7] Abbásovský chalífát nejprve soustředil svou vládu v Kúfě v dnešním Iráku, ale v roce 762 založil chalífa Al-Mansúr město Bagdád, nedaleko starověkého babylónského hlavního města Babylonu a perského města Ktesifonu. Bagdád se stal centrem vědy, kultury a vynálezů v období známém jako Zlatý věk islámu. Kromě toho, že zde sídlilo několik klíčových akademických institucí, včetně Domu moudrosti, a že zde bylo multietnické a multireligiózní prostředí, získal Bagdád mezinárodní reputaci jako „centrum učení“. Období Abbásovců bylo charakteristické závislostí na perských byrokratech (jako byla rodina Barmakidů) při vládnutí území a také rostoucí integrací nearabských muslimů do ummy (muslimské komunity). Perské zvyky byly vládnoucí elitou široce přijaty a začala podporovat umělce a učence. [8] Vzhledem k tomu, že velká část podpory pro Abbásovce pocházela od perských konvertitů, bylo pro Abbásovce přirozené převzít velkou část perské tradice vlády. [9] Navzdory této počáteční spolupráci si Abbásovci konce 8. století odcizili jak nearabské mawali (klienty), [10] tak i perské byrokraty. [11] Politická moc chalífů byla omezena vzestupem íránských Bujidovců a seldžuckých Turků, kteří dobyli Bagdád v letech 945 a 1055. Ačkoli abbásovské vedení nad rozsáhlou islámskou říší bylo postupně omezeno na ceremoniální náboženskou funkci ve velké části chalífátu, dynastie si během vlády chalífy al-Muktafího zachovala kontrolu nad svou mezopotamskou doménou a za vlády chalífy al-Nasira se rozšířila do Íránu. [12] Kulturní oživení a rozkvět Abbásovců skončil v roce 1258 vypleněním Bagdádu Mongoly pod vedením Hulaguchána a popravou al-Mustasima. Linie abbásovských vládců a muslimská kultura se obecně přestěhovala do mamlúckého hlavního města Káhiry v roce 1261. Ačkoli dynastie postrádala politickou moc (s krátkou výjimkou chalífy al-Mustaina z Káhiry), pokračovala v náboženském autoritě až několik let po osmanské invazi do Egypta v roce 1517, [13] přičemž posledním abbásovským chalífou byl Al-Mutawakkil III. [14]
Facebook Twitter