Indonésané v Saúdské Arábii Indonéská komunita v Saúdské Arábii se skládá převážně z ženských domácích pracovnic a menšiny pracovníků v jiných odvětvích. V roce 2018 se odhadovalo, že v Saúdské Arábii pracovalo 600 000 Indonésanů (bez indonéského původu), což je srovnatelné s počtem migrantů z Bangladéše, Indie, Filipín a Pákistánu, kterých je v každé zemi mezi 1 a 4 miliony. Velké množství indonéských expatů v Saúdské Arábii také pracuje v diplomatickém sektoru nebo jsou zaměstnanci místních nebo zahraničních společností se sídlem v různých provinciích Saúdské Arábie, jako jsou Saudia Airlines, SABIC, Schlumberger, Halliburton nebo Indomie. Mnoho Indonésanů je také zaměstnáno v největší světové ropné společnosti Saudi Aramco, přičemž jejich rodiny žijí v oblasti Dhahran. Většina Indonésanů v Saúdské Arábii žije v Rijádu, Džiddě, Mekce, Medíně a po celém okolí Dammámu. Indonéská vláda podepsala v roce 1983 dohodu se Saúdskou Arábií a dalšími vládami na Blízkém východě o vývozu pracovní síly; v tom roce odjelo do Saúdské Arábie 47 000 Indonésanů. Jejich počet rychle rostl; v pětiletém období od roku 1989 přijala Saúdská Arábie celkem 384 822 indonéských pracovníků, což představuje 59 % veškeré pracovní migrace z Indonésie v tomto období. Indonéské domácí pracovnice jsou velmi zranitelné vůči zneužívání a vykořisťování ze strany pracovních zprostředkovatelů a zaměstnavatelů a indonéská vláda váhá se silně zastávat jejich zájmy, protože se obává, že by saúdská vláda mohla zareagovat omezením počtu víz vydaných Indonésanům vykonávajícím hadždž. Je ironií, že indonéské domácí pracovnice se během svého pobytu v Saúdské Arábii obvykle nemohou účastnit hadždže nebo umry. Náboráři, kteří se snaží najmout indonéské ženy pro práci v Saúdské Arábii, se obvykle zaměřují na pesantreny (islámské internátní školy) ve venkovských oblastech. Studenti pesantrenu se pravděpodobně naučili nějakou arabštinu v průběhu svého náboženského studia, což usnadňuje jejich komunikaci se zaměstnavateli; Saúdská Arábie jako destinace je pravděpodobnější, že osloví zbožné muslimy, jako jsou typičtí studenti těchto škol, a zaměstnavatelé v Saúdské Arábii také raději najímají muslimy. Bez ohledu na náboženské pouto jsou však saúdští zaměstnavatelé často překvapeni, že indonéská vláda umožňuje neprovdaným ženám cestovat a pracovat v zámoří bez ochrany mužských příbuzných; vnímají přítomnost indonéských domácích pracovnic v Saúdské Arábii jako morální a ekonomické selhání indonéské vlády a rodin těchto žen. Přibližně 39 000 Indonésanů v Saúdské Arábii se zaregistrovalo k hlasování v indonéských prezidentských volbách v roce 2004 prostřednictvím jedné z 27 volebních místností zřízených pro ně v království; představovali téměř polovinu všech Indonésanů na Blízkém východě, kteří se zaregistrovali k volbám. Indonéští poutníci žili dlouho v Hidžázu, oblasti podél západního pobřeží Saúdské Arábie. Mezi nimi byl i šajch Ahmad Khatib Al-Minangkabawi, který pocházel z Minangkabau na Sumatře. Působil jako imám a učenec pro šáfiovskou školu a učil na Velké mešitě v Mekce na konci 19. století. Většina santrů (žáků islámské internátní školy) z Indonésie také pokračovala ve svém vzdělávání v Saúdské Arábii, například na Islámské univerzitě v Medíně a na univerzitě Umm al-Qura v Mekce.
Facebook Twitter