Íránská revoluce Íránská revoluce (persky: انقلاب ایران, Enqelâb-e Irân), také známá jako Islámská revoluce (انقلاب اسلامی, Enqelâb-e Eslâmī), byla série událostí, které vyvrcholily svržením dynastie Pahlaví v roce 1979. Revoluce také vedla k nahrazení císařského státu Írán dnešní Íránskou islámskou republikou, protože monarchistická vláda Mohammada Rezy Pahlavího byla nahrazena teokratickou vládou ajatolláha Rúholláha Chomejního, náboženského duchovního, který vedl jednu z povstaleckých frakcí. Sesazení Pahlavího, posledního šáha Íránu, formálně znamenalo konec historické monarchie Íránu. Po íránském státním převratu v roce 1953 se Pahlaví spojil s Západním blokem a pěstoval úzké vztahy se Spojenými státy, aby upevnil svou moc jako autoritářský vládce. Spoléhal se na americkou podporu uprostřed studené války a zůstal šáhem Íránu 26 let po převratu, efektivně zabránil tomu, aby se země přiklonila k vlivu Východního bloku a Sovětského svazu. Od roku 1963 Pahlaví provedl řadu reforem zaměřených na modernizaci íránské společnosti, což je známo jako Bílá revoluce. Kvůli jeho pokračující hlasité opozici vůči modernizační kampani po dvojím zatčení byl Chomejní v roce 1964 z Íránu vyhoštěn. Vzhledem k tomu, že mezi Pahlavím a Chomejním přetrvávalo velké ideologické napětí, začaly v říjnu 1977 protivládní demonstrace, které se nakonec vyvinuly v kampaň občanského odporu, která zahrnovala prvky sekularismu a islamismu. V srpnu 1978 posloužila smrt mezi 377 a 470 lidmi při požáru v kině Rex – který opozice prohlásila za zinscenovaný Pahlavího SAVAK – jako katalyzátor lidového revolučního hnutí v celém Íránu a rozsáhlé stávky a demonstrace paralyzovaly celou zemi po zbytek roku. 16. ledna 1979 Pahlaví opustil zemi a odešel do exilu jako poslední íránský monarcha, a zanechal za sebou své povinnosti vůči íránské Regentské radě a Šapúru Bachtiárovi, íránskému premiérovi podporovanému opozicí. 1. února 1979 se Chomejní vrátil do Íránu na pozvání vlády; několik tisíc Íránců se shromáždilo, aby ho přivítali, když přistál v hlavním městě Teheránu. Do 11. února 1979 byla monarchie oficiálně svržena a Chomejní převzal vedení nad Íránem, zatímco guerilly a povstalecké jednotky přemohly Pahlavího loajalisty v ozbrojeném boji. Po referendu o Islámské republice v březnu 1979, ve kterém 98 % íránských voličů schválilo přechod země na islámskou republiku, začala nová vláda úsilí o vypracování dnešní Ústavy Íránské islámské republiky; Chomejní se v prosinci 1979 stal nejvyšším vůdcem Íránu. Úspěch íránské revoluce překvapil celý svět a mnozí ji považovali za neobvyklou: postrádala mnoho obvyklých příčin revolučního cítění (např. porážku ve válce, finanční krizi, rolnické povstání nebo nespokojenost vojenských); došlo v zemi, která zažívala relativní prosperitu; přinesla hluboké změny velkou rychlostí; byla masivně populární; vedla k masovému exilu, který charakterizuje velkou část dnešní íránské diaspory; a nahradila prozápadní sekulární a autoritářskou monarchii antizápadní islamistickou teokracií, která byla založena na konceptu Velâyat-e Faqih (nebo poručnictví islámského právníka), pohybující se mezi autoritářstvím a totalitarismem. Kromě prohlášení o zničení izraelského státu jako hlavního ideologického cíle své revoluce se porevoluční Írán také snažil podkopat vliv sunnitských vůdců v regionu podporou politického vzestupu šíitů a exportem Chomejního doktrín do zahraničí. Po následcích revoluce začal Írán podporovat šíitskou militantnost v celém regionu ve snaze bojovat proti sunnitskému vlivu a nastolit íránskou dominanci v arabském světě s cílem nakonec dosáhnout šíitského politického řádu vedeného Íránem.
Facebook Twitter