Vodní politika na Blízkém východě Vodní politika na Blízkém východě se týká kontroly vodních zdrojů v této oblasti, která je aridní a kde otázky využívání, zásobování, kontroly a přidělování vody mají zásadní ekonomický význam. Mezi politicky sporné oblasti patří systém řek Tigris a Eufrat, který teče jihovýchodně přes Irák do Perského zálivu, povodí Nilu, které teče severozápadně přes Egypt do východního Středozemního moře, a povodí řeky Jordán, která ústí do Mrtvého moře (400 m pod hladinou moře), což je bezodtoké a velmi slané moře lemované Jordánskem na východě a Izraelem na západě. Zejména Nil a Tigris-Eufrat vytvořily úrodný půlměsíc, kolébku civilizace a rodiště zemědělství (a agrarismu), jehož historie sahá 10 000 let zpět. Zemědělci v mezopotámské nížině praktikovali zavlažování přinejmenším od třetího tisíciletí před naším letopočtem. V moderní době se vodní politika v regionu zintenzivnila s izraelskou deklarací nezávislosti ze 14. května 1948, což byla ústřední událost arabsko-izraelské války v roce 1948. Izrael krátce poté zahájil jednostranný projekt odklonu vody v povodí řeky Jordán v rámci rozvoje izraelského národního vodovodu. Současně s těmito akcemi byl v letech 1953 až 1955 americkým velvyslancem Erikem Johnstonem vyjednán a vypracován Sjednocený vodní plán údolí Jordánu, který schválily technické vodní výbory všech regionálních říčních zemí - Izraele, Jordánska, Libanonu a Sýrie - ačkoli jej Arabská liga odmítla. V 60. letech došlo k ozbrojenému konfliktu, který vyvrcholil šestidenní válkou v červnu 1967. Široká politická smlouva mezi Izraelem a Jordánskem podepsaná v roce 1994 je jedinou takovou dohodou v regionu, která vedla k uznání vodních práv na obou stranách, ačkoli diplomatické napětí kolem této smlouvy kvůli následným podmínkám sucha nadále vzrůstá.
Facebook Twitter