Françafrique Françafrique je pojem označující vliv Francie (nebo také pré carré, což ve francouzštině znamená „dvorek“) na bývalé francouzské a (také francouzsky mluvící) belgické kolonie v subsaharské Africe. Termín vznikl z výrazu France-Afrique, který použil první prezident Pobřeží slonoviny Félix Houphouët-Boigny v roce 1955 k popisu úzkých vztahů své země s Francií. Později jej François-Xavier Verschave v roce 1998 hanlivě přejmenoval na Françafrique, aby kritizoval údajné korupční a tajné aktivity různých francouzsko-afrických politických, ekonomických a vojenských sítí, které byly také definovány jako francouzský neokolonialismus. Po získání nezávislosti afrických kolonií od roku 1959 Francie nadále udržovala vliv nad novými zeměmi, což bylo klíčové pro vizi tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla o Francii jako globální mocnosti (nebo francouzsky grandeur) a jako hrázi britskému a americkému vlivu v postkoloniálním světě. Spojené státy podporovaly pokračující přítomnost Francie v Africe, aby zabránily tomu, aby region spadl pod sovětský vliv během studené války. Francie udržovala úzké politické, ekonomické, vojenské a kulturní vazby se svými bývalými africkými koloniemi, které byly mnohovrstevné a zahrnovaly institucionální, poloinstitucionální a neformální úrovně. Françafrique se vyznačuje několika rysy, které se objevily během studené války. První z nich byla africká buňka, skupina složená z francouzského prezidenta a jeho blízkých poradců, kteří rozhodovali o politice v Africe, často v úzké spolupráci s mocnými obchodními sítěmi a francouzskou tajnou službou. Dalším rysem byla franková zóna, měnová unie, která přivázala měny většiny frankofonních afrických zemí k francouzskému franku. Françafrique se také z velké části zakládala na konceptu spolupráce, který byl realizován prostřednictvím řady dohod o spolupráci, které umožnily Francii navázat úzké politické, ekonomické, vojenské a kulturní vazby se svými bývalými africkými koloniemi. Francie se také považovala za garanta stability v regionu, a proto přijala intervenční politiku v Africe, což vedlo k vojenským intervencím, které probíhaly v průměru jednou ročně od roku 1960 do poloviny 90. let. A konečně, ústředním rysem Françafrique byly osobní sítě, které podporovaly neformální, rodinné vztahy mezi francouzskými a africkými vůdci. Tyto sítě často postrádaly dohled a kontrolu, což vedlo ke korupci a státnímu vydírání. Po studené válce režim Françafrique oslabil kvůli rozpočtovým omezením Francie, větší veřejné kontrole doma, úmrtí klíčových aktérů Françafrique (Foccart, Mitterrand, Pasqua a členové společnosti Elf) a integraci Francie do Evropské unie. Ekonomická liberalizace, vysoké zadlužení a politická nestabilita bývalých afrických kolonií snížily jejich politickou a ekonomickou atraktivitu, což vedlo Francii k přijetí pragmatičtějšího a tvrdšího přístupu ke svým africkým vztahům.
Facebook Twitter