Hauran Hauran (arabsky: حَوْرَان, romanizováno: Ḥawrān; též psáno Hawran nebo Houran) je region, který se rozkládá na částech jižní Sýrie a severního Jordánska. Na severu je ohraničen oázou Ghouta, na východě polem al-Safa, na jihu jordánskou pouštní stepí a na západě Golanskými výšinami. Tradičně se Hauran skládá ze tří dílčích oblastí: plání Nuqrah a Jaydur, masivu Jabal al-Druze a vulkanického pole Lajat. Obyvatelstvo Hauranu je převážně arabské, ale nábožensky různorodé; většina obyvatel plání jsou sunnitští muslimové patřící k velkým zemědělským klanům, zatímco v Jabal al-Druze tvoří většinu Drúzové a na západních úpatích Jabal al-Druze žije významná menšina řeckých pravoslavných a řeckých katolíků. Největšími městy v regionu jsou Daraa, al-Ramtha a al-Suwayda. Od poloviny 1. století př. n. l. byl region ovládán herodiánskými a nabatejskými klientskými králi Římské říše, dokud nebyl ve 2. století n. l. formálně připojen k říši. Hauran za římské nadvlády (106–395 n. l.) vzkvétal a jeho vesnice fungovaly jako převážně samosprávné jednotky, z nichž některé se vyvinuly v císařská města. Region pokračoval ve svém rozkvětu v byzantské éře (395–634), během níž různé arabské kmeny ovládaly Hauran jménem Byzance, včetně Salihídů (5. století) a Ghassanidů (6. století) až do muslimského dobytí v polovině 630. let. Po většinu islámské éry až do osmanské nadvlády (1517–1917) byl Hauran rozdělen do okresů al-Bathaniyya a Ḥawrān, které odpovídaly klasickým oblastem Batanea a Auranitis. Středověcí muslimští zeměpisci různě popisovali tyto okresy jako prosperující, dobře zavlažované a hustě osídlené. Za Římanů bylo obilí z Batanei a víno z Auranitis důležité pro imperiální obchod a po celou svou historii byl Hauran hlavním zdrojem obilí pro Levant. V 17. století region zaznamenal úpadek, dokud zvýšená poptávka po syrském obilí a zlepšená bezpečnost nevedly v polovině 19. století k zemědělskému oživení a opětovnému osídlení Hauranu. Region také historicky těžil z toho, že byl klíčovou tranzitní oblastí na tradiční karavanní trase Hajj do Mekky a později na hedžázské železnici. Hauran zůstal obilnicí Sýrie, dokud jej v polovině 20. století do značné míry nenahradil severní Sýrie, což se shodovalo s jeho oddělením od vzájemně závislých oblastí kvůli mezinárodním hranicím a arabsko-izraelskému konfliktu. Přesto se až do 20. let 20. století udrželo jako důležitá zemědělská a obchodní tranzitní oblast. Během syrské občanské války, která byla v roce 2011 zahájena v Hauranu, se region stal hlavní konfliktní zónou mezi povstalci a vládními silami v rámci kampaně v guvernorátu Daraa, dokud vláda v roce 2018 neobnovila kontrolu. Široká dostupnost čediče v Hauranu vedla k rozvoji výrazné lidové architektury charakterizované výhradním používáním čediče jako stavebního materiálu a fúzí helénistického, nabatejského a římského stylu. Trvanlivost čediče je přičítána skutečnosti, že Hauran vlastní jednu z nejvyšších koncentrací dobře zachovaných památek z klasické éry na světě. Hauranská města jako Bosra, Qanawat, Shahba, Salkhad, Umm al-Jimal a mnohá další obsahují římské chrámy a divadla, kostely a kláštery z byzantské éry a pevnosti, mešity a lázně postavené po sobě jdoucími muslimskými dynastiemi.
Facebook Twitter