Historie islámu Historie islámu se týká politického, sociálního, ekonomického, vojenského a kulturního vývoje islámské civilizace. Většina historiků se domnívá, že islám vznikl s Muhamedovým posláním v Mekce a Medíně na počátku 7. století našeho letopočtu, ačkoli muslimové tuto dobu považují za návrat k původní víře předávané abrahámovskými proroky, jako byli Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš, David, Šalamoun a Ježíš, s podřízením (Islám) vůli Boží. Podle tradičního vyprávění začal islámský prorok Muhammad přijímat to, co muslimové považují za božská zjevení v roce 610 n. l., vyzývající k podřízení se jedinému Bohu, přípravě na blížící se poslední soud a charitě pro chudé a potřebné. Jak Muhamedovo poselství začalo přitahovat následovníky (ṣaḥāba), setkal se také se vzrůstající nepřátelstvím a pronásledováním ze strany mekkánských elit. V roce 622 n. l. Muhammad uprchl do města Jathrib (nyní známého jako Medina), kde začal sjednocovat arabské kmeny pod islámem, vrátil se do Mekky, aby převzal kontrolu v roce 630 a nařídil zničení všech pohanských idolů. V době, kdy zemřel asi v 11 AH (632 n. l.), se téměř všechny kmeny Arabského poloostrova obrátily na islám, ale vypukly neshody o tom, kdo ho vystřídá jako vůdce muslimské komunity během Rāshidūn Caliphate. Rané muslimské výboje byly zodpovědné za šíření islámu. V 8. století našeho letopočtu se Umajjádský chalífát rozšířil od muslimské Ibérie na západě až k řece Indus na východě. Politické útvary, jako ty ovládané chalífáty Umajjádců a Abbásovců (na Středním východě a později ve Španělsku a jižní Itálii), Fátimovci, Seldžukové, Ajjubidové a Mamlukové patřili k nejvlivnějším mocnostem na světě. Silně perzizované říše vybudované Samanidy, Ghaznavidy a Ghuridy významně přispěly k technologickému a administrativnímu rozvoji. Zlatý věk islámu dal vzniknout mnoha centrům kultury a vědy a přinesl pozoruhodné polymathe, astronomy, matematiky, lékaře a filozofy během středověku. Počátkem 13. století dobyla Dillíský sultanát severní indický subkontinent, zatímco turkické dynastie jako Sultanát Rúm a Artuqidové dobyly velkou část Anatolie od Byzantské říše v průběhu 11. a 12. století. Ve 13. a 14. století oslabil tradiční centra muslimského světa, táhnoucí se od Persie po Egypt, ničivé mongolské invaze a invaze Tamerlána (Timura) z východu, spolu se ztrátou populace v důsledku Černé smrti, ale došlo k rozvoji Timuridské renesance a významných světových ekonomických mocností, jako je Malijská říše v západní Africe a Bengálský sultanát v jižní Asii. Po deportaci a zotročení muslimských Maurů z emirátu Sicílie a dalších italských území byla muslimská Ibérie postupně dobyta křesťanskými silami během reconquisty. Přesto se v raném novověku státy doby islámského střelného prachu – osmanské Turecko, Mughalská Indie a Safíovský Írán – vynořily jako světové mocnosti. Během 19. a počátku 20. století se většina muslimského světa dostala pod vliv nebo přímou kontrolu evropských velmocí. Některé z jejich snah o získání nezávislosti a budování moderních národních států v průběhu posledních dvou století se stále odrážejí v současnosti a také podněcují konfliktní zóny v regionech, jako je Izrael/Palestina, Kašmír, Sin-ťiang, Čečensko, Střední Afrika, Bosna a Myanmar. Rozkvět ropy stabilizoval arabské státy Rady pro spolupráci v Zálivu (včetně Bahrajnu, Kuvajtu, Ománu, Kataru, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů) a učinil z nich největší světové producenty a vývozce ropy, kteří se zaměřují na kapitalismus, volný obchod a cestovní ruch.
Facebook Twitter