Bankovka Bankovka je druh směnky na doručitele, vydávaná bankou nebo jiným pověřeným subjektem, která je splatná na požádání držiteli. Historie Bankovky původně vydávaly obchodní banky, které byly zákonem povinny směnku vykoupit za zákonné platidlo (obvykle zlaté nebo stříbrné mince), když byla předložena hlavnímu pokladníkovi vydávající banky. Tyto obchodní bankovky se směňovaly pouze za nominální hodnotu na trhu, který vydávající banka obsluhovala. [1] Obchodní bankovky byly z velké části nahrazeny státními bankovkami vydávanými centrálními bankami nebo měnovými orgány. Státní bankovky jsou často – ale ne vždy – zákonným platidlem, což znamená, že soudy je musí uznat jako uspokojivou úhradu peněžních dluhů. [2] Historicky se banky snažily zajistit, aby mohly vždy platit zákazníkům mincemi, když předloží bankovky k proplacení. Tato praxe "krytí" bankovek něčím hmotným je základem pro historii centrálních bank, které kryly své měny zlatem nebo stříbrem. Dnes většina národních měn není kryta drahými kovy ani komoditami a má hodnotu pouze z rozhodnutí vlády. S výjimkou neoběžných vysokých hodnot nebo emisí drahých kovů se mince používají pro nižší měnové jednotky, zatímco bankovky se používají pro vyšší hodnoty. Starověký původ Zákoník Hammurabiho, zákon 100 (cca 1755–1750 př. n. l.), stanovil splacení půjčky dlužníkem věřiteli podle harmonogramu s datem splatnosti uvedeným v písemné smlouvě. [3] [4] [5] Zákon 122 stanovil, že vkladatel zlata, stříbra nebo jiného majetku/movitosti na úschovu musí předložit všechny předměty a podepsanou smlouvu o úschově notáři před uložením předmětů u bankéře a zákon 123 stanovil, že bankéř byl zbaven jakékoli odpovědnosti ze smlouvy o úschově, pokud notář existenci smlouvy popřel. Zákon 124 stanovil, že vkladatel s notářsky ověřenou smlouvou o úschově měl nárok na proplacení celé hodnoty svého vkladu a zákon 125 stanovil, že bankéř odpovídá za náhradu vkladů odcizených během jejich držení. [6] [7] [5] V Číně se za dynastie Han objevily směnky v roce 118 př. n. l. a byly vyrobeny z kůže. [8] Řím mohl používat trvanlivou lehkou látku jako směnky v roce 57 n. l., které byly nalezeny v Londýně. [9] Kartágo však údajně vydávalo bankovky na pergamen nebo kůži před rokem 146 př. n. l. Kartágo tedy může být nejstarším uživatelem lehkých směnek. [10] [11] [12] Čína První známá bankovka byla poprvé vyvinuta v Číně za dynastií Tchang a Sung, počínaje 7. stoletím. Její kořeny byly v obchodních příjmech z vkladu za dynastie Tchang (618–907), protože obchodníci a velkoobchodníci chtěli vyhnout se těžkému objemu měděných mincí při velkých obchodních transakcích. [13] [14] [15] Za dynastie Jüan (1271–1368) byly bankovky přijaty Mongolskou říší. Evropa Do Evropy byl koncept bankovek poprvé zaveden ve 13. století cestovateli, jako byl Marco Polo, [16] [17] a evropské bankovky se objevily v roce 1661 ve Švédsku. Falešná tvorba Falešná tvorba, padělání bankovek, je při vydávání měny inherentní výzvou. Tomu se čelí protipadělkovacími opatřeními při tisku bankovek. Boj proti padělání bankovek a šeků byl v posledních stoletích hlavním hnacím motorem vývoje metod zabezpečeného tisku.
Facebook Twitter