Konzervace filmů nebo restaurování filmů popisuje řadu probíhajících snah filmových historiků, archivářů, muzeí, kinoték a neziskových organizací zachránit rozpadající se filmové materiály a zachovat obrazy, které obsahují. V nejširším slova smyslu konzervace zajišťuje, že film bude existovat co nejblíže své původní podobě. Po mnoho let byl pojem „konzervace“ synonymem pro „duplikaci“ filmu. Cílem konzervátora bylo vytvořit trvanlivou kopii bez významné ztráty kvality. V modernějším pojetí zahrnuje konzervace filmů koncepty manipulace, duplikace, uchovávání a přístupu. Archivář se snaží chránit film a sdílet jeho obsah s veřejností. Konzervace filmů by neměla být zaměňována s revizionismem filmů, při kterém jsou již dávno dokončené filmy upravovány vkládáním výstřižků nebo nových hudebních doprovodů, přidáváním zvukových efektů, kolorováním černobílých filmů, převodem starších soundtracků na Dolby stereo nebo prováděním drobných úprav a dalších kosmetických změn. V 80. letech 20. století se začalo ukazovat, že sbírky filmového dědictví jsou ohroženy ztrátou. Nejenže byla konzervace nitrátových filmů trvalým problémem, ale také se zjistilo, že bezpečnostní film, který se používal jako náhrada za nestabilnější nitrátový materiál, začíná být postižen jedinečnou formou rozkladu známou jako „syndrom octa“ a že barevný film vyráběný zejména společností Eastman Kodak je ohrožen vyblednutím. Tehdy bylo nejznámějším řešením duplikovat původní film na bezpečnější médium. Běžným odhadem je, že 90 % všech amerických němých filmů natočených před rokem 1920 a 50 % amerických zvukových filmů natočených před rokem 1950 jsou ztracené filmy. Ačkoli institucionální praktiky konzervace filmů sahají až do 30. let 20. století, toto odvětví získalo oficiální status až v roce 1980, kdy UNESCO uznalo „pohyblivé obrazy“ jako nedílnou součást světového kulturního dědictví.
Facebook Twitter