Historie televize Koncept televize je dílem mnoha jednotlivců na konci 19. a na počátku 20. století. První praktické přenosy pohyblivých obrazů přes rádiový systém používaly mechanické rotující perforované disky ke snímání scény do časově proměnlivého signálu, který mohl být v přijímači rekonstruován zpět do aproximace původního obrazu. Vývoj televize byl přerušen druhou světovou válkou. Po skončení války se standardními staly plně elektronické metody snímání a zobrazování obrazu. Bylo vyvinuto několik různých standardů pro přidání barvy do přenášených obrazů, přičemž různé regiony používaly technicky nekompatibilní signálové standardy. Televizní vysílání se po druhé světové válce rychle rozšířilo a stalo se důležitým masovým médiem pro reklamu, propagandu a zábavu. Televizní vysílání lze šířit vzduchem pomocí rádiových signálů VHF a UHF z pozemních vysílacích stanic, pomocí mikrovlnných signálů ze Země obíhajících satelitů nebo kabelovou televizí k jednotlivým spotřebitelům. Mnoho zemí se od původních analogových metod rádiového přenosu vzdálilo a nyní používají digitální televizní standardy, které poskytují další provozní funkce a šetří šířku pásma rádiového spektra pro výhodnější použití. Televizní programy lze také šířit přes internet. Televizní vysílání může být financováno z příjmů z reklamy, soukromými nebo vládními organizacemi připravenými hradit náklady, nebo v některých zemích televizními licenčními poplatky placenými majiteli přijímačů. Některé služby, zejména šířené kabelem nebo satelitem, jsou placeny formou předplatného. Televizní vysílání je podporováno neustálým technickým vývojem, jako jsou dálkové mikrovlnné sítě, které umožňují distribuci programů na široké geografické území. Metody nahrávání videa umožňují upravovat a přehrávat programy pro pozdější použití. Trojrozměrná televize byla používána komerčně, ale kvůli omezením zobrazovacích metod nenašla široké přijetí u spotřebitelů.
Facebook Twitter