Émile Jaques-Dalcroze Émile Jaques-Dalcroze, původním jménem Émile Henri Jaques (6. července 1865 - 1. července 1950), byl švýcarský skladatel, hudebník a hudební pedagog, který vyvinul Dalcrozovu eurhythmii, přístup k učení a prožívání hudby prostřednictvím pohybu. Dalcrozova eurhythmie ovlivnila pedagogiku Carla Orffa, která se používá ve výuce hudby ve Spojených státech. Dalcrozova metoda vyučuje hudební koncepty, často prostřednictvím pohybu. Různorodost pohybových analogií používaných pro hudební koncepty rozvíjí u studenta integrovaný a přirozený hudební projev. Proměna těla v dobře naladěný hudební nástroj byla podle Dalcroze nejlepší cestou k vytvoření pevného a živého hudebního základu. Dalcrozova metoda se skládá ze tří stejně důležitých prvků: eurhythmie, solfège a improvizace. Podle Dalcroze tvoří společně základní výcvik úplného hudebníka. V ideálním přístupu se prvky z každého předmětu spojují a výsledkem je přístup k výuce založený na kreativitě a pohybu. Dalcroze zahájil svou kariéru jako pedagog na Ženevské konzervatoři v roce 1892, kde vyučoval harmonii a solfège. Právě v kurzech solfège začal testovat mnoho svých vlivných a revolučních pedagogických myšlenek. V letech 1903 až 1910 Dalcroze začal veřejně předvádět svou metodu. V roce 1910 založil Dalcroze s pomocí německého průmyslníka Wolfa Dohrna školu v Hellerau u Drážďan, která se věnovala výuce jeho metody. Do Hellerau přicházelo mnoho hudebníků, mezi nimi kníže Sergej Volkonskij, Věra Alvangová (Grinová), Valeria Cratinová, Jelle Troelstra (syn Pietera Jellese Troelstry), Inga a Ragna Jacobiovy, Albert Jeanneret (Le Corbusierův bratr), Jeanne de Salzmann, Mariam Ramberg, Anita Berber, Gertrude Price Wollner a Placido de Montelio. S vypuknutím první světové války v roce 1914 byla škola opuštěna. Po druhé světové válce byly jeho myšlenky přijaty jako „hudba a pohyb“ na britských školách.
Facebook Twitter