Romantický nacionalismus Romantický nacionalismus je forma nacionalismu, ve které stát odvozuje svou politickou legitimitu jako organický důsledek jednoty těch, které spravuje. To zahrnuje takové faktory, jako je jazyk, rasa, etnicita, kultura, náboženství a zvyky národa v jeho prvotním smyslu těch, kteří se narodili v jeho kultuře. Může být aplikován jak na etnický nacionalismus, tak na občanský nacionalismus. Romantický nacionalismus vznikl jako reakce na dynastickou nebo imperiální hegemonii, která posuzovala legitimitu státu shora dolů, vycházející od monarchy nebo jiné autority, která ospravedlňovala jeho existenci. Taková směrem dolů vyzařující moc by mohla nakonec pocházet od boha nebo bohů (viz božské právo králů a mandát nebes). Mezi klíčová témata romantismu a jeho nejtrvalejší odkaz patří také kulturní tvrzení romantického nacionalismu, která byla ústřední i v postosvícenském umění a politické filozofii. Od svých nejranějších počátků, se zaměřením na rozvoj národních jazyků a folklóru a duchovní hodnotu místních zvyků a tradic, až po hnutí, která by přepracovala mapu Evropy a vedla k výzvám k sebeurčení národností, byl nacionalismus jednou z klíčových otázek v romantismu, určující jeho role, projevy a významy. Romantický nacionalismus, vyplývající z této interakce mezi kulturní produkcí a politickým myšlením, se stal „oslavováním národa (definovaného jeho jazykem, historií a kulturní charakteristikou) jako inspirujícího ideálu pro umělecký výraz; a instrumentalizací tohoto výrazu v politickém uvědomování“. Historicky byl v Evropě přelomovým rokem pro romantický nacionalismus rok 1848, kdy se po celém kontinentu rozšířila revoluční vlna; v různých fragmentovaných regionech (jako Itálie) nebo nadnárodních státech (jako Rakouské císařství) došlo k četným nacionalistickým revolucím. Zatímco zpočátku revoluce padly reakčním silám a starý pořádek byl rychle obnoven, mnoho revolucí by znamenalo první krok k liberalizaci a formování moderních národních států v celé Evropě.
Facebook Twitter