Émile Jaques-Dalcroze Émile Jaques-Dalcroze (6. července 1865 – 1. července 1950) byl švýcarský skladatel, hudebník a hudební pedagog, který vyvinul Dalcrozovu eurytmii, přístup k učení se hudbě a jejímu prožívání prostřednictvím pohybu. Dalcrozova eurytmie ovlivnila Carla Orffa, jehož přístup se používá při výuce hudby ve Spojených státech. Dalcrozova metoda učí hudební koncepty, často prostřednictvím pohybu. Různé pohybové analogy používané pro hudební koncepty rozvíjejí u studenta integrovaný a přirozený hudební výraz. Přeměna těla na dobrý hudební nástroj – cítil Dalcroze – byla nejlepší cestou k vytvoření pevného, živého hudebního základu. Dalcrozova metoda se skládá ze tří stejně důležitých prvků: eurytmie, solfège a improvizace. [2] Podle Dalcroze společně tvoří základní výcvik kompletního hudebníka. V ideálním přístupu se prvky z každého předmětu spojí a vznikne tak přístup k výuce zakořeněný v kreativitě a pohybu. Dalcroze zahájil svou kariéru pedagoga na Ženevské konzervatoři v roce 1892, kde vyučoval harmonii a solfège. Právě ve svých kurzech solfège začal testovat mnoho ze svých vlivných a revolučních pedagogických nápadů. V letech 1903 až 1910 začal Dalcroze pořádat veřejné prezentace své metody. [2] V roce 1910 Dalcroze s pomocí německého průmyslníka Wolfa Dohrna založil školu v Hellerau u Drážďan, která se věnovala výuce jeho metody. Do Hellerau proudilo mnoho hudebníků, mezi nimi kníže Sergej Volkonský, Věra Alvang (Griner), Cratina, Jelle Troelstra (syn Pietera Jellese Troelstry), Inga a Ragna Jacobi, Albert Jeanneret (bratr Le Corbusiera), Jeanne de Salzmann, Mariam Ramberg, Anita Berber, Gertrude Price Wollner [3] a Placido de Montelio. Vypuknutím první světové války v roce 1914 byla škola opuštěna. Po druhé světové válce byly jeho myšlenky přijaty jako „hudba a pohyb“ na britských školách.
Facebook Twitter